Jan Rajlich 100 + Jan Rajlich 70 aneb Brno je stále městem grafického designu

18. prosinec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Rajlich mladší ve studiu Českého rozhlasu Brno

Rozhovorem s Janem Rajlichem mladším jsme vás chtěli pozvat na jubilejní výstavy v Moravské galerii v Brně. S návštěvou výstav budete muset počkat, ale naštěstí jsou prodloužené do příštího roku. Povídání o brněnském „klanu“ Rajlichů je však zajímavé samo o sobě.

Tři výstavy související s nedožitým 100. výročím narození Jana Rajlicha staršího jsou prodlouženy až do 8. srpna 2021. První – v Pražákově paláci – představuje výběr z Rajlichovy celoživotní tvorby. V Místodržitelském paláci jsou další dvě: Jan Rajlich a Bienále Brno a také Hommage á Jan Rajlich: mezinárodní plakátová akce, které se v první vlně zúčastnila stovka vyzvaných grafiků-designérů z 30 zemí světa. K první stovce plakátů pak přibyla další stovka od desítek autorů, kteří měli chuť se připojit. Tyto další plakáty jsou k vidění ve foyeru Univerzitního kina Scala. Jako součást projektu vydalo Sdružení Bienále Brno i nádherný katalog.

Jan Rajlich mladší oslavil své sedmdesátiny 10. června. V Pražákově paláci v Brně jsou vystavena díla z jeho celoživotní tvorby, a to formou intervence do stálé expozice Art is here. „Konstantou jeho kreseb je humor,“ uvádí Moravská galerie.

Jan Rajlich mladší je také předsedou Sdružení Bienále Brno a editorem jeho zpravodaje. V září byla otevřena výstava jeho sedmdesáti plakátů v Rosenfeldově paláci v Žilině a na 21. leden se plánuje vernisáž jeho výstavy v Galerii Václava Chada na zlínském zámku. Tam by mělo proběhnout uvedení jeho reprezentativní monografie Mikrosvět/Makrosvět, kterou vydalo nakladatelství VUT Vutium.

Klan Rajlichů

Alena Blažejovská se jej zeptala, zda do „klanu“ Rajlichů můžeme započítat i jeho dědečka-kováře. „Pocházel z jižních Čech, takže do brněnského klanu Rajlichů bych ho stěží zařadil,“ usmívá se Jan Rajlich ml. „Ale podle toho, co se dochovalo v jeho školních sešitech, bylo vidět, že měl výtvarné cítění a že dobře kreslil. Byl to prostý člověk bez vyššího vzdělání, sirotek, zemřeli mu oba rodiče, ale zajímal se o kulturu. Když vandroval deset let po Evropě, tak ve svém deníku zapisoval i navštívená muzea nebo památky.“

Čtěte také

„Pokud bychom šli ještě hlouběji do historie, my máme zpracovaný rodokmen a v tom rodokmenu se objevují v 18. století barvíři pláten, takže i ten vztah k barvě byl důležitý,“ dodává Jan Rajlich ml. Otec i syn Rajlichové začínali jako malíři. „Otec prý od svých nejmladších let vždycky chtěl být malířem,“ vzpomíná, „píše to i ve svých pamětech Brno – černá bílá. Podařilo se mu dostat na školu umění ve Zlíně, kde vedle malířství studoval i scénografii a grafiku. Až do konce 50. let se cítil více jako malíř, i když po celou tu dobu už dělal i užitou grafiku. V roce 1960, kdy už byl deset let v Brně, se rozhodl s malířstvím skončit, protože ho to přestalo bavit – malovat jenom obrázky na prodej. Užitá grafika mu připadala jako obor, který může zasáhnout větší okruh lidí.“

Jan Rajlich mladší oproti tomu odmala kreslil a malovat začal až po absolvování vysoké školy. „Asi deset let jsem se věnoval vedle architektury a užité grafiky i malování. Momentálně jsou dva z těch obrazů vystaveny v Pražákově paláci na takzvané intervenci do expozice,“ vysvětluje umělec.

Zlín, Jihlava... zvítězilo Brno

Jan Rajlich starší přišel ze Zlína do Brna v roce 1950. „Ta skupina spolužáků ze Zlína se chtěla usídlit tam, kde se jim nabídne lepší příležitost. V hledáčku měli Jihlavu nebo i ten Zlín. Ale to nakonec nevyšlo a dostali se do Brna i díky tomu, že tady získali ateliéry. Jedna z otcových prvních zakázek byla výstava spotřebního zboží nebo výstava úspěchů hospodářství v té době – první výstava, kterou se obnovovala sláva brněnského výstaviště, které bylo postiženo válkou,“ vypráví Jan Rajlich ml.

Jan Rajlich mladší

Když se od poloviny 50. let v Brně plánovaly mezinárodní veletrhy, zejména strojírenské výstavy, tak na nich Jan Rajlich st. spolupracoval jako grafik při řešení expozic prostřednictvím Propagační tvorby. „To byla agentura a nejvýznamnější brněnští výtvarníci, kteří se zabývali užitou grafikou, pro ni pracovali a scházeli se tam. Některé zakázky dělal můj otec společně s Miroslavem Šimordou.“

Byla v této oblasti výtvarného umění možnost svobodně tvořit? Do oblasti výstavnictví se podle Jana Rajlicha ml. ideologický diktát příliš nepromítl. Vzpomíná však na velkou „politickou výstavu“ v Domě umění v roce 1965. „Byla věnována výročí osvobození, tedy konce 2. světové války. Celý Dům umění byl řešen fotomontážemi, které dělal kolektiv grafiků, kde byl i můj otec, Miroslav Šimorda a další. Fotografie byly od významných fotografů jako K. O. Hrubý, Vilém Reichmann, takže umělecká kvalita tam určitě byla, i když ta výstava musela být ideologicky zaměřena.“

Začátky orientačních piktogramů

Jan Rajlich st. se zabýval i orientační grafikou – vytvářením grafických symbolů, které beze slov navedou uživatele rychleji než slova k cíli. „Tím nemyslím jen orientaci ve městě, ale třeba i orientaci na výstavě a podobně,“ vysvětluje jeho syn. „Orientační piktogramy jsou už pro nás každodenní věcí a víme, co co znamená. Ta historie ale sahá jen přibližně k roku 1960, kdy byl piktogram poprvé použit na olympijských hrách v Římě. Ucelený systém piktogramů pak až v Tokiu v roce 1964. U nás se to začalo přejímat i do sféry turismu, mezi prvními byly hotely a obchodní domy. Otec jako jeden z prvních vytvářel vizuální styl a orientační grafiku pro hotel Morava v Pohořelicích. I některé tyto piktogramy jsou použity na právě probíhající výstavě otcovy tvorby v Moravské galerii.“

Co výtvarníka baví na takovéto práci? „Vytvořit něco nového je zajímavé v čemkoliv,“ soudí Jan Rajllich ml. „Otec trochu využil toho, že jsem vystudoval architekturu, kde jsem se jako hlavní věc naučil rýsovat. To byl první předpoklad k tomu, aby piktogram mohl být zkonstruován a narýsován.“ Na piktogramech a orientačních systémech vznikajících od počátku 70. let tedy syn s otcem spolupracoval. Vztah mistr a žák prý ale nikdy neměli.

Známí z umělecké branže

Kteří umělci patřili do nejužšího kruhu kolem rodiny Rajlichových? „Když otec jako Jihočech přišel do Brna, tak tady nikoho neznal. V Brně byl jeho profesor Eduard Milén, který učil grafiku na škole umění ve Zlíně, ale s tím se nestýkal. Otec se mimo své kolegy setkával se spisovateli a básníky. Třeba Josef Kainar byl napojený na sochaře Konráda Babraje, který studoval ve Zlíně, toho jako vůbec prvního v Brně potkal, když byl na  obhlídce místa, kde dostal ateliér – to je budova na Úvoze 88, je to taková krychle na rohovém domě Grohova/Úvoz, naproti Kraví Hoře. Ten ateliér předtím patřil sochaři Jiřímu Markovi, se kterým jsme se pak často stýkali.“

Jan Skácel pomáhal Janu Rajlichovi st. stěhovat těžký gauč do šestého patra, v němž se ateliér nacházel. Už začátkem 50. let se umělec setkal i s Ludvíkem Kunderou. „Více s ním však začal spolupracovat až v 60. letech ve Sdružení Q. Pak byl jedním z jeho kamarádů, se kterým si dopisoval i vytvářel různé akce.“

Vztah otce a syna

Čeho si Jan Rajlich ml. na svém otci nejvíce váží? „Je to takové to partnerství. On byl řekněme světaznalý, ale bylo to dáno i jeho inteligencí, což nestavěl na odiv. Řadě věcí rozuměl a měl na ně názor, a já jako mladý jsem nikdy nebyl v opozici. Byl hodný, přátelský, a to nejenom ke mně, ale k řadě lidí.“

Z lenosti architektem

A proč vlastně syn vystudoval architekturu? „Z důvodu trošku utilitárního, protože výtvarné umění se tehdy dalo studovat na vysoké škole jenom v Praze. Tam jsem se pokoušel udělat zkoušky, ale neudělal jsem je, přesto jsme dostali dopis od Arnošta Paderlíka, že další rok by mě vzal, ale teď má plno. Měl jsem tedy tu možnost, ale současně jsem už byl přijat tady na stavební fakultu. Z jakési lenosti už se mně do Prahy nechtělo,“ vypráví Jan Rajlich ml.

„Pak jsem pracoval sedm let jako interiérový architekt, ale pak jsem to vzdal, protože z 99 % jsem jenom kreslil obdélníčky do půdorysů a vyplňovaly se tabulky typizovaného nábytku. Žádná tvůrčí práce to nebyla. Ale byla to cesta k užité grafice,“ vysvětluje Jan Rajlich ml. „A to kreslení a malování bylo stále přítomno. V roce 1983 nebo 1984 mě vyzvali ze „Šuřky“, střední uměleckoprůmyslové školy, jestli bych tam nechtěl učit. Hledali učitele na výuku  písma a grafiky. Z dnešního pohledu docela drze jsem to místo přijal. Přitom sklony učit jsem nikdy neměl a navíc jsem toho o písmu moc nevěděl. Ale musel jsem se to naučit díky tomu, že jsem to vyučoval. Měl jsem však dobrého učitele, protože jsem seděl v kabinetu s Jiřím Šindlerem, známým kaligrafem, a ten mně dal tvrdou školu.“

Plakát Jan Rajlich 1920 & Jan Rajlich 1950, sítotisk, 1992, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava

Plakátová tvorba

V posledních deseti, patnácti letech se Jan Rajlich ml. zabývá především plakátovou tvorbou. „Nejsou to práce pro nějaké klienty, ale na výzvu různých asociací, organizací, které pořádají nějakou výstavu nebo akci. Většina z těch plakátů, které dělám, jsou volná tvorba v plakátovém formátu s nějakou tematikou, která je žádaná zadavatelem.“ I když je téma úzce zaměřené, možnosti jeho uchopení jsou podle grafika tak široké, že není problém zabývat se jakýmkoli tématem. Jedním z aktuálních témat je Beethovenovo výročí. „To je hrozně krátký termín,“ směje se Jan Rajlich ml. „Občas se mě ptají, jak dlouho na plakátu, kde jsou i tisíce slov, pracuju. Když říkám, že to dělám třeba půl dne, tak mně nevěří. Ale to už je ta finální práce.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.