Fejeton: Ivo Odehnal - V zajetí démonů doby

V letech 1970-79 učil na učňovské škole v Brně, v roce 1979 se stal ředitelem tehdejšího brněnského nakladatelství Blok, kde působil přes deset let. Pak se stal vedoucím brněnské pobočky vydavatelské společnosti FORTUNA PRINT. V současné době žije Ivo Odehnal v Ostopovicích. Vydal sedmnáct sbírek veršů a výbor s názvem Babylon lásky. Jako zatím poslední mu vyšla kniha básní Brněnská pasáž (Doplněk 2009).

Neskromně přiznávám, že už na samém počátku nové éry, kdy se sametově začal měnit nereálný socialismus v reálný kapitalismus, jsem patřil k hrstce lidí, kteří měli jistou představu o tom, co nás čeká. Za tuto „jasnozřivost“ mohla gramofonová deska z roku 1938, nazvaná Přiznání k dani. Na ní totiž slavný pěvec Karel Hruška zpívá texty předválečné autorské dvojice Špilar – Mírovský o fendování . Veselé verše na populární melodie se mi zdály jako dítěti ohromně legrační, takže jsem si je brzy prozpěvoval s operním pěvcem. Tajemná podstata fendování ovšem šla zcela mimo mé tehdejší chápání. To slovo se ostatně nenacházelo ani v poválečném Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Nenachází se tam však ani dnes, neboť pro ono zastaralé slovo z obecné češtiny máme spisovný výraz "exekuce".

Po sametové revoluci jsem bystře vytušil, že se návratem ke kapitalismu logicky vrátíme i k exekutorům neboli fenďákům, protože peníze jsou hever světa, a hypotéka čili dluh, směnka nebo pohledávka váznoucí na nemovitosti se stane běžnou realitou. Obsah oblíbené gramodesky jsem proto brzy po listopadové revoluci hodlal literárně zpracovat a aktualizovat jako jisté memento pro občany, kteří nehodlají na berní správě popravdě přiznat své příjmy. Když popře, že nějaké má, navštíví jej exekutor neboli fenďák a nezdaněný majetek mu zfenduje čili zabaví. Slovo fendovat sice u nás po únorovém převratu v osmačtyřicátém vymizelo jako šlechta za francouzské revoluce, ale mezi lidmi žilo. Například manželčin děda Jaroslav Navrátil s hrdostí rád vzpomínal, jak před válkou umořoval hypotéku na barák, ale také jak mu fenďák občas zahrozil: „Jarošu, zaplať, nebo tě přijdu zfendovat.“

Na základě oblíbené gramodesky jsem se tedy pokusil vytvořit jakýsi videoklip, který měl varovat lid. Zdrojem komična videoklipu inspirovaného zmíněnou gramodeskou z konce třicátých let byla situace na berňáku, kde přece nelze na otázku, kolik si do roka vyděláte a jak velké příjmy máte, odpovědět: „Já nemám nic, jen tu svoji hezkou líc, jestli je to ke zdanění málo, mám jen zlatý zub a už nic víc!“ Zákonitě musí následovat plasticky vylíčená návštěva exekutora, který se hrne do předsíně a žádá: „Ukažte mi, kde co máte, votvírejte skříně, já rád fenduju!“ Následující část, kdy postižený občan popisuje fenďákovy praktiky, působí jako smršť: „Lidi zlatý, ten vyváděl, to vám bylo dílo, co v kvartýru bylo, vše se polepilo, židle, postel, budík, housle, všechny možný věci, i sedací vanu a kanára v kleci...“ Nemusím znovu zdůrazňovat, že jsem jako dítě nechápal, co se to lepí. Připadalo mi ale humorné, když se postižený občan obrátil na fenďáka s prosbou: „Máte-li ještě nálepku, přilepte mi ji na lebku.“ Jeho strohé odmítnutí: „Váš leb je předmět bezcenný... ,“ to pro mne kdysi byla strašná legrace. Nechápal jsem, že tou bezcennou lebkou je myšlena hloupá či vychytralá hlava člověka stojícího za podvodným jednáním.
Úryvek

Zbytek fejetonu uslyšíte v Zelném rynku v sobotu 14. září po 17. hodině.