Fejeton: Eva Dobšíková - Setkání s bezdomovkyní
Eva Dobšíková se narodila v roce 1932 ve Vranovicích u Brna jako jediné dítě již starším rodičům. Její otec byl obvodní lékař v několika českých i německých vesnicích, které po mnichovském diktátu připadly k nacistické Říši. Matka byla před válkou učitelkou na obecné škole. Paní Dobšíková později vystudovala Vysokou školu zemědělskou a externě i několik společenskovědních oborů, psala reportáže, soudničky, překládala. V posledních letech společně se synem Pavlem přeložili knižní dílo Paula Spiegela a pedagogickou knihu Daniela Wirze Výchova začíná vztahem a mnoho článků z alternativní pedagogiky. Její kniha Naše doba a my v ní vyšla v roce 2009.
Stmívalo se. Seděla na lavičce u nádraží, schoulená, ani nebylo pořádně poznat, je-li to opravdu žena. Přisedla jsem si k ní ze zvědavosti. Měla vedle sebe francouzské berle, hrozně špinavý obvaz na noze, přes který byl poznat otok, a kolem přesahovaly hnisavé strupy.
Nemoc bezdomovců: zlé bércové vředy. Žena, které bylo necelých padesát, páchla jen špínou, na alkohol už neměla. Seděla tam a nešla nikam, neměla žádný cíl, žádný nocleh. „Nikde mne nevezmou, byla jsem už všude“.
Chvilku jsme seděly, vyprávěla mně úryvky ze svého života: byla z blízké vesnice, měla nevlastní rodiče, ti však umřeli a do péče ji dostali další lidé. V dospělosti jí zbyl nevlastní tatínek, byl na ni hodný, ale i on umřel. Dopouštěla se opakovaně drobných krádeží, aby měla na jídlo a na alkohol, byla proto zavřená.
Měla celkem tři děti, ale nebyla schopná se o ně starat. Všechny byly v pěstounské péči. Občas je vídala na nádraží. Řekla mi jméno, ale občanskou legitimaci neměla, snad ji někdo ukradl, nebo ji ztratila. Nechtěla jsem věřit, že ji v žádném zařízení pro bezdomovce nechtějí přijmout, a trvala jsem na tom, že s ní půjdu do nejbližšího zařízení pro poskytování nočních útulků včetně hygieny pro bezdomovce. Těžce chodila. Vydaly jsme se tramvají a pak pěšky do zařízení Magistrátu města Brna na Masné ulici, jež bylo otevřeno před necelými dvěma lety, dokonce i s nesplněným záměrem vybudovat ordinaci s lékařem pro bezdomovce. Nikdy k tomu nedošlo.
Dala jsem jí svou navštívenku a dvě stovky, aby se na mne kdykoliv mohla telefonem obrátit, a protože byl pátek, radila jsem jí, aby v tom krizovém centru – tak se totiž to magistrátní zařízení jmenuje, zůstala do pondělí ráno, že za ní přijdu a její situaci vyřešíme. Myslela jsem si, že půjdeme prvně k lékaři a do nemocnice, pak že seženu a zaplatím ubytování a stravu.
Ale přede dveřmi do onoho magistrátního zařízení se odehrála neuvěřitelná scéna: Nechtěli nás vpustit dál, nechtěli ji přijmout ani na noc. Peníze ode mne také nechtěli. Dva atletičtí muži s identifikačním číslem se odmítli představit jmény, přestože já jsem se představila a dala jim navštívenku. Prosily jsme o nocleh a možnost hygieny. Jeden z mužů odpověděl: „To by se vám tak hodilo, někde sebrat babu a hodit nám ji tady na krk. Vemte si ji domů.“
Fejeton uslyšíte v magazínu Zelný rynk, který vysíláme v sobotu 15. února po 18. hodině.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor
Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...
