Divadlo Agadir pozvalo do Brna ukrajinskou básnířku Tetjanu Dzjubu

Scénické čtení z výboru veršů Křídla Simarglova v Knihovně Jiřího Mahena
Scénické čtení z výboru veršů Křídla Simarglova v Knihovně Jiřího Mahena

Tetjana Dzjuba vystoupila koncem února v Knihovně Jiřího Mahena v Brně, kam ji pozvalo Divadlo hudby a poezie Agadir. Toto amatérské divadlo v rámci projektu Na strunách naděje uvedlo scénické pásmo z její poezie.

Brněnské amatérské Divadlo hudby a poezie Agadir bylo založeno v roce 1965, a tak už na Moravě působí více než padesát let. Jeho zakladatelka, středoškolská pedagožka a spisovatelka Milena Fucimanová, předala vedení Agadiru svému synovi Ondřeji Fucimanovi, který pro všechna představení píše hudbu. Milena Fucimanová připravuje scénáře a je také tím, kdo divadlo reprezentuje v Českém centru Mezinárodního PEN klubu. Agadir je totiž jeho kolektivním členem a svým projektem Na strunách naděje „naplňuje jeho výzvu a je hlasem všech umlčovaných, ponižovaných a vězněných spisovatelů na celém světě“. A tak se tedy koncem února dostala do Brna, konkrétně do Knihovny Jiřího Mahena, ukrajinská básnířka Tetjana Dzjuba.

Scénické čtení z výboru veršů Křídla Simarglova v Knihovně Jiřího Mahena

Agadir celý projekt také dokumentuje v podobě studiových nahrávek. Deska s texty ukrajinských autorů Tetjany a Serhije Dzjubových a Serhije Žadana je v tomto projektu šestá. Srovnání studiové nahrávky s živým představením před publikem je zajímavé a ukazuje různé možnosti amatérského souboru. Mimochodem: v Agadiru hledají po své náročné práci kulturní vyžití například lékaři z Masarykova onkologického ústavu.

Po skončení představení nazvaného Křídla Simarglova (opřeného o stejnojmenný básnický výbor v překladech Milana Hrabala a Petra Kaliny) zarecitovala své verše v ukrajinštině sama Tetjana Dzjuba. Tato básnířka, literární vědkyně a překladatelka je členkou Národního svazu spisovatelů Ukrajiny a členkou několika zahraničních akademií a sdružení. Je nositelkou Ceny Ivana Franka, Ceny Mychajla Kocjubynského a dalších. Žije a pracuje v Černihivě.

Ukrajinská básnířka Tetjana Dzjuba (uprostřed) s redaktorkou Alenou Blažejovskou (vpravo)

Ve svém krátkém vystoupení pak Tetjana Dzjuba poděkovala Agadiru za scénické pásmo a řekla, že při představení vůbec nepociťovala bariéru, která většinou odděluje herce od diváka. A dodala: „Především bych chtěla poděkovat svým překladatelům, protože nebýt jejich práce, nebýt jejich mravenčí přesnosti v překladu, možná by se dnešní představení vůbec neuskutečnilo.“

V navazujícím rozhovoru Tetjana Dzjuba shrnula: „V mé tvorbě je spousta témat, některá z nich dominují. To je hledání blízké duše, hledání duchovního bratrství, také přírodní lyrika a dále určitě téma opětované i neopětované lásky.“

Ukrajinština jako živý jazyk

Pokud jde o ukrajinštinu, autorka vysvětlila: „Jelikož Ukrajinci po dlouhou dobu nebyli státním národem, mělo se za to, že se ukrajinština nehodí do všech sfér užití a že jejím prostřednictvím není například možné předat něco něžného či sentimentálního. Ale v procesu rozvoje naší ukrajinské literatury, v procesu formování spisovného jazyka se stereotypy o tom, že má ukrajinština nějaká omezení, dařilo překonávat. Posledním pokusem, který dokázal, že ukrajinština má neomezené možnosti pro předání čehokoliv, byl překlad Bible, který učinil Pantelejmon Kuliš. Pokud je možné tímto jazykem překládat náboženské texty, pak jím lze vyjádřit vše. Ukrajinština je pro mě rodným jazykem, pro mě je to jazyk živý a jsem přesvědčena, že nemá žádná omezení.“

Herci Agadiru se zajímali, odkud Tetjana Dzjuba čerpá inspiraci. „Víte, básníci píšou verše různými způsoby,“ zamyslela se autorka. „Nedokážu říct, že bych měla nějaké specifické prameny své inspirace nebo nějaké zvláštní podmínky tvorby. V životě se periodicky opakují stavy, kdy vůbec nic nepíšete, a pak jsou momenty, které nedokážu přesně objasnit, kdy se verše tvoří velmi lehce a stačí je jen zapisovat.“

Spustit audio

Související