Co tím chtěl básník říci aneb o co šlo editorce antologie Milá Mácho Zuzaně Gabrišové

Zuzana Gabrišová pracovala na antologii českých básnířek 19. – 21. století velmi dlouho. Ve chvíli, kdy byla kniha připravena k vydání v brněnském nakladatelství Větrné mlýny, však na webu iLiteratura.cz vyšlo prohlášení několika básnířek v této antologii zastoupených o tom, že jejich texty byly otištěny bez jejich souhlasu a také bez honoráře. Další reakce na sebe nenechaly čekat a editorka i nakladatelství vystoupily s vysvětlením a omluvami. Situace je nyní v řešení a kniha čeká na svůj nový začátek.

Alena Blažejovská připravila pro magazín Zelný rynk rozhovor s editorkou, která mluví o svých důvodech ke zpracování antologie a o její podobě.

Drahá teto, Milá Mácho

Úvodem vysvětluje, že původně chtěla knihu nazvat Kuš, babo! – ale zjistila, že pro spoustu lidí takový titul vyznívá příliš úderně. Grafička Kateřina Wewiorová posléze přišla s návrhem výtvarného řešení s využitím fotografií Terezy Trautmannové z cyklu na motivy nizozemského malíře Pieta Mondriana. Pro editorku nebylo snadné najít název adekvátní této podobě obálky, až nakonec po diskusích s odpovědným redaktorem knihy Jakubem Šofarem zvolila titul Milá Mácho. Inspirovala ji k němu báseň Evy Švankmajerové Drahá teto.

Básně, o kterých se neví

Zuzana Gabrišová se chtěla tématem nejprve zabývat ve své disertaci na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Poté, co zjistila, že disertace by celé téma nemohla obsáhnout, začala se zabývat myšlenkou na antologii: „Chtěla jsem čtenářům ukázat bohatství jmen a básní, o kterých se neví. Říkala jsem si, že to načtu a zkusím nějaký výběr udělat. Začala jsem na antologii pracovat v roce 2014 a tam bylo potřeba to utnout. Od té doby vychází další množství výborných autorek, ale já už jsem nebyla schopna přidávat. Jsem jako editorka jediná, nepodařilo se mi najít nikoho do týmu, takže jsem musela všechno načíst sama. Zpátky v čase jsem nechtěla jít, protože to nemá být historický přehled poezie psané ženami. Snažila jsem se vyjít jenom ze sbírek, které byly vydány – mohl to být samizdat, vlastní náklad nebo soukromý tisk, ale musela jsem je najít.“

Nejméně devadesát procent nalezených básnických sbírek Zuzana Gabrišová podle svých slov skutečně přečetla. „Potom se s tím překrývala doba koronavirová,“ doplňuje, „knihovny byly zavřené a nemohla jsem si výtisky půjčovat, nemohla jsem nikam jezdit. S tím, co se dalo poslat jako meziknihovní výpůjčky, mi velice pomohli v Moravské zemské knihovně. Jsou i některé sbírky, které jsem neměla v ruce, ale je jich opravdu minimum.“

Hranice poezie a prózy

V přečtených knihách hledala editorka básně, které by mohla zařadit. Ostatní autorky a jejich sbírky zařadila alespoň do několikastránkového rejstříku. „Ten není výběrový, jsou v něm všechny autorky se všemi sbírkami, které jsem našla,“ upřesňuje editorka. Sporným kritériem výběru podle ní může být, zda zařadit básně v próze či básnické prózy. „Někdo řekne: některé tam jsou, některé ne. Ano, to, co já se domnívám, že se dá zařadit mezi poezii, to jsem zařadila – třeba i v rámci tvorby jedné autorky. To, co pro mě už přesahuje do prózy, to jsem tam nedala. To je sporný bod, to přiznávám, tam je to naprosto subjektivní výběr.“

Zuzana Gabrišová do knihy nezařadila ani poezii pro děti a mládež, ani verše v nářečí. Do tohoto typu čítanky podle ní nepatří. „Mají specifické rysy a specifický smysl v daném regionu. Ale pokud jsem tam nenašla nějakou kvalitu, která by ty básně posouvala na obecnější rovinu – a to se netýká jenom nářečí – tak jsem je ani do rejstříku nezahrnula. Ale je jich minimum,“ vysvětluje editorka.

Čitelnost a srozumitelnost

Pomocníkem se jí stala i doména Česká poezie, zpřístupňující sbírky poezie 19. a počátku 20. století. „Pro mě bylo rozhodující, aby básně byly čitelné jak v dnešní době, tak za deset, dvacet, třicet let, a přece jenom jazyk se mění a náš přístup a srozumitelnost také.

Antologie nemá sloužit jako přehled, ale jako čítanka, kterou si může kdokoli otevřít a může si třeba najít jednu báseň nebo vícero, ale nepotřebuje k tomu slovník, přehled dějin literatury ani kontext – pokud nechce. A pokud chce, tak si ho může dohledat. Nejsou tam ani medailonky, i když rozumím tomu, že pro spoustu lidí to může být zajímavé – život nebo povolání autorky. Ale já mám dojem, že stěžejní je ta poezie, práce, kterou ony chtěly předat. Mě zajímá, o co se chtěly podělit.“

Pro zájemce však editorka doplnila ke jménům autorek i případné pseudonymy či naopak občanská jména i data narození a úmrtí. „Možná někdo udělá následnou práci, tak aby bylo všechno dohledatelné.“

„Kdykoli tu antologii otevřu a začtu se do ní, tak i když jsem ty básně četla mnohokrát, vždycky znova mi udělají tu stejnou radost a jsem ráda, že jsou k dispozici i ostatním, že se o ně můžu podělit.“

Vzít všechno na sebe

Na začátku jsem hledala někoho, kdo by se mnou na tom pracoval, ale nikoho jsem nenašla. Proto jsem se rozhodla, že než abych trávila dlouhý čas rozhovorem s několika lidmi o tom, co se tam dá a co se tam nedá – když už nemám nikoho pevného v týmu – tak jsem ta rozhodnutí udělala za sebe a všechny chyby, které tam jsou, tím pádem na sebe musím vzít. To se nedá nic dělat.“ Za podobou antologie si stojí.

Zuzana Gabrišová chtěla představit co největší spektrum poezie – a proto po prvním oddíle Dvacet pět básnířek následuje ještě druhý s názvem Jedna báseň. „V první části je dvacet pět básnířek, u kterých si myslím, že by bylo dobré, aby se znovu zvážila jejich role v literárním kánonu. On byl určitou dobu velice pevný, zvláště za minulého režimu. Důvody, proč někteří autoři jsou v čítankách a proč se o nich víc mluví nebo jsou to jména, která většina lidí zná, by se měly přehodnotit.“ Básnířky v prvním oddíle jsou řazeny podle roku narození, zatímco ve druhém je přes 150 abecedně řazených autorek.

Editorka se chystá vést na školách debaty o české poezii, a to nejen o básnířkách. „Sestavila jsem antologii básnířek, protože jsem měla pocit, že nejsou vidět – a to ani ty, jejichž poezii by bylo dobré do literárního kontextu znovu včlenit,“ objasňuje.

Co tím chtěl básník říci není důležité

„Ještě moje generace má zafixované, že je potřeba číst poezii podle rčení ‚co nám tím chtěl básník říct’. Já si ale myslím, že je naprosto nepodstatné, co mi tím chtěl autor říct. Když sedím s básní, tak se snažím zjistit, co chce ta báseň říct mně. A to, co chtěl říct autor, je možná podstatné pro literární vědce nebo pro studenty literatury – aby uměli o literatuře uvažovat a měli bohatší slovník i zkušenosti, aby k tomu potom mohli přivést i ostatní. Ale na běžné čtení, tak jak je zamýšlena i tato antologie, mi úplně stačí, když tu báseň čtu, aby se mi tam něco líbilo nebo nelíbilo nebo abych si v souvislosti s nějakým obrazem na něco vzpomněla nebo aby ve mně zatrnulo – cokoliv takového. Ale vůbec nepotřebuju toho autora, respektive vím, že jsou různé přístupy, ale můj přístup je tento. Myslím si, že není potřeba se u poezie bát, že nepřijdu na to, co v ní vlastně je. Pokud si sednu a ta báseň se mi líbí nebo nelíbí nebo mě nějak osloví, tak to je to, co má poezie dělat.“