Zůstat plamenem neohnutým – odbojář Karel Hiršl píše totálně nasazeným přátelům

Korespondence mladíka, který byl 2. května 1945 – těsně před koncem války – zastřelen, byla publikována v knize Zůstat plamenem neohnutým. K vydání v nakladatelství Eman ji připravili Alena Wagnerová a Tomáš Trusina. Ediční práce začaly už v roce 1964 na výzvu Jiřího Hájka, který byl tehdy šéfredaktorem Plamene. Přál si zhodnotit domácí odboj, protože sám byl členem jedné z odbojových organizací. Když se v roce 2018 konečně podařilo dopisy vydat, neměly by nyní zapadnout.

Karel Hiršl|foto: Alena Wagnerová

„Považovala jsem ty dopisy za velice důležité, protože se v nich odehrává celý proces skupiny mladých lidí, který dozraje k založení odbojové organizace,“ vysvětluje Wagnerová. „Ukazuje vázanost na humanistickou tradici evropské kultury. Česká a světová literatura hrají v tomto rozhodovacím procesu velkou roli. Začíná to v jednom z prvních dopisů představou nutnosti vytvoření lepšího světa a čteme zde Wolkerovu báseň.“ Podle Wagnerové byl pro Hiršla důležitý étos. Naplnění závazku vůči právu člověka na smysluplný život viděl v socialistickém systému – ovšem v demokratickém socialismu, který měl vycházet z Husa a Masaryka. „Nám byl po roce 1945 podstrčen sovětský typ komunismu,“ říká Wagnerová. Sám Klement Gottwald podle ní v letech 1945-46 začíná zcela jinak, než jak v roce 1949 končí. „To je myslím veliká, i svým způsobem evropská, tragédie. Snaha omezení velké moci kapitalismu byla zřetelná v poválečném Německu, u Ferdinanda Peroutky už ve 20. a 30. letech a také u Karla Čapka.“

Odbojová organizace Předvoj

Z generace narozené ve 20. letech se podle Aleny Wagnerové stali pěšáci socialistického systému. Jádro odbojové organizace Předvoj ovšem nepřežilo. „To byl výkvět – a těchto padesát lidí bylo popraveno v terezínské Malé pevnosti 2. května 1945. To je veliká ztráta. I když je otázka, jestli by tito lidé přežili procesy v padesátých letech.“ Příslušníci generace, kterou Wagnerová zkoumala, měli svou dogmatickou fázi, ale později se stali reformními komunisty. Dva adresáti Hiršlových dopisů byli vyhozeni z místa. „Byla to generace našich učitelů marxismu-leninismu, které jsme neměli rádi,“ vysvětluje editorka, „a prací na Předvoji jsem tu generaci pochopila a začala si jí svým způsobem vážit jako lidí, kteří šli za velkou myšlenkou a nedospěli.“

Karel Hiršl, který se stal hlavou odbojové organizace Předvoj, byl pražský rodák. Po maturitě na smíchovském gymnáziu v květnu 1941 absolvoval ještě kurz na obchodní akademii. Poté dostal místo v nákupním oddělení tehdejšího Prag-Filmu na Barrandově a kvůli strategickému významu filmového průmyslu ušel totálnímu nasazení v Říši. Docházel také do sdružení mládeže v evangelickém sboru na Smíchově. Poté, co byli jeho přátelé Karel Bertelmann, Vladimír Kirchner a Josef Vyskočil totálně nasazeni, začal jim v srpnu 1942 psát dopisy. Nahrávka pro magazín Zelný rynk obsahuje mj. myšlenkově důležitý dopis adresovaný poslednímu jmenovanému – Josefu Vyskočilovi. Čte jej Petr Kobzev.

Bez myšlenky na revoluci

„Karel Hiršl je typ opravdu velikého a zářícího člověka,“ říká Wagnerová, „člověka, který je duchovně, ale i tělesně výborně vyvinut. On třeba výborně hrál basketbal.“ Lidé narození v letech 1920-1921 podle ní zažívali dobu svého mládí jako dobu demokracie, republikánství a Mnichovem bylo pro ně vše zrazeno. Propadli se do hodnotového vakua. „Snažili se najít ideu nového světa a našli ji v socialismu. Hledali možnost, která by spojila myšlenku a čin. Na revoluci ale nemysleli – Karel Hiršl říkal: To musí být vývoj, aby to všichni přijali. To nejde z jedné vody načisto.“

Báseň Karla Hiršla|foto: Alena Wagnerová

Wagnerová vysvětluje, že Hiršl velmi rychle a velmi zásadně a hluboce myslel. V létě 1943 založil odbojovou organizaci a v létě 1944 časopis. „Byla to jiná řeč, ne ta partajnická řeč Rudého práva. Jinou řečí začínají vždycky všechna hnutí. Jinou řečí začalo hnutí ekologické i feminismus. Tato jiná řeč je svým způsobem i v dopisech Karla Hiršla, není to funkcionářská řeč.“

V jednom z dopisů Karel Hiršl píše: „Jít ve šlépějích velkých duchů znamená překonávat je. A prvně musíme překonat ty velké, opravdu – bez příhany a ironie velké, ovšem jen pro svou epochu – duchy měšťanské doby. Šalda, Březina, Masaryk, Čapek – všichni patří k nim. Těžko říci, kteří z nich víc. Já bych byl ochoten soudit, že dva poslední byli měšťáčtějšími duchy než první – ale to neznamená, že by ti první nebyli. Tito duchové se musí překonávat – musíme jít přes ně, ne mimo ně, ne mávnout nad nimi rukou a odbýt frází. Ale pokud možno vcítit se do nich a odhalit jejich slabiny…“

Na popravišti

Mladí lidé kolem Karla Hiršla vytvořili podle Wagnerové na konci druhé světové války největší socialistickou organizaci. „Nebyli zasaženi gestapem ani jeho špicly. Osudovým okamžikem se stalo, když viděli, že bude potřeba se seznámit se zbraněmi a na konci války bojovat o osvobození. A neopatrností jednoho z členů se na ně dostalo gestapo,“ vypráví editorka. „Nevědělo si ale s nimi rady, protože byli dobře konspirováni a měli dobrý narativ – jak budou vyprávět, když je zavřou. A gestapáci si říkali: Takoví zelení kluci, co s nimi? Jaký byl význam Předvoje, pochopilo gestapo až začátkem března 1945, když pozatýkali ve vile Božena na Smíchově celý krajský výbor komunistické strany. Tehdy pochopili, že ti mládenci byli velmi významnou odbojovou organizací – a to je stálo život.“

Karel Hiršl se prý podle možností o všechny v cele staral a byl smutný. „Zřejmě pochopil, že realita bude jiná, než si představoval, a cítil zodpovědnost za to, že lidi ze smíchovského okruhu o nutnosti odboje přesvědčil. Na popravišti asi umíral s pocitem určité viny,“ uzavírá Alena Wagnerová.