Výšiny mužského myšlení žena dosáhnout nemůže, tvrdil Aleně Wagnerové básník Jiří Kuběna

31. leden 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Alena Wagnerová

Poslechněte si spisovatelčino vyprávění o skupině Šestatřicátníků a Jiřím Kuběnovi a úryvky z její povídky Značně opožděná vichřice v podání Věry Zástěrové-Sasínkové.

„Skupina Šestatřicátníků se vytvořila jako šestka studentů bývalého klasického gymnázia a naší třídy. Bylo to v roce 1952,“ vzpomíná Alena Wagnerová. „Byli jsme všichni členy třídního výboru a jednoho krásného dne jsme si řekli – vždyť my bychom měli potřebu spolu hovořit i jinak.“ Sešli se pak ve složení Karel Landyš, Petr Wurm, Marie „Pipka“ Langerová, Pavel Švanda, Milica Rýznerová a Alena Wagnerová. To byla brněnská „šestka“. „Scházeli jsme se a diskutovali, byl to takový prostor svobody,“ konstatuje Wagnerová.

Upoutá, že v této šestici není zahrnut jeden z nejznámějších Šestatřicátníků – Jiří Paukert-Kuběna. „Samozřejmě, že ne,“ vysvětluje Wagnerová, „Jiří přišel o třídu později, kdy se spojila dvě gymnázia. Přinesl nové podněty, ale i nový způsob chování. Ten souvisel s jeho homoerotickou orientací, která byla velmi dominována antikou. To přineslo nový moment, který tu šestku poněkud proměnil. Začala tam určitá konkurence, kterou jsme na začátku neznali.“

Čtěte také

Díky Jiřímu Paukertovi-Kuběnovi získali brněnští studenti kontakt na podobnou skupinu v Praze. „V té nebyly žádné dívky,“ podotýká Wagnerová, „to byla skupina kolem Václava Havla, byl tam Stanislav Macháček – poslední žijící z pražských členů – a ti si říkali Šestatřicátníci. Vzpomínám si, jak jsem v Praze na břehu Vltavy diskutovala s Ivanem Korečkem o aktivismu. Může-li se tvořící se intelektuální společenství zařadit do rámce společnosti, jaká byla v těch padesátých letech ještě před XX. sjezdem KSSS.“

V roce 1954 studenti odmaturovali. „Já jsem šla na přírodovědeckou fakultu, ostatní na filozofii, takže jsem pak se Šestatřicátníky určitým způsobem ztratila kontakt,“ vysvětluje Wagnerová. Ke skupině se naopak přidala Viola Fischerová a Věra Linhartová. „V tom už jsem nebyla přítomná. Orientovala jsem se na Prahu trošku jinak – spíš na Plamen, kde Jiří Hájek tehdy dal mladým autorům veliký prostor. Tam jsem potom fakticky začínala. Ovšem první článek v životě jsem napsala do Rozhovorů 36, jmenoval se Smrt a nesmrtelnost a byla to polemika s jedním autorem, který se jmenoval Dus a byl z přísné evangelické rodiny.“ Zpětně už v tomto článku nachází spisovatelka základ své pozdější linie a dodává, že všechny generace se podle ní začínají formovat v sedmnácti, osmnácti letech.

Komunikace na dálku

Generace Šestatřicátníků dostala do určité míry možnost publikovat v 60. letech. Do této generace patřil i Jiří Gruša, Josef Hanzlík, Petr Kabeš, Jiří Pištora, Vladimír Janovic, Jana Štroblová – a čelně Václav Havel. „Naše generace měla osm let na to, aby se mohla svobodně autorsky rozvíjet, a pak byl konec,“ shrnuje Wagnerová.

I po svém provdání do Německa Wagnerová s příslušníky své generace komunikovala – například s Jiřím Grušou, který odešel do Německa, měla v jeho těžkých začátcích intenzivní kontakt. „Vždycky když jsem přijela do Brna, tak jsem se snažila vidět Jiřího Paukerta. Karla Landyše, který ze skupiny brzo odešel, jsem potkala po padesáti letech a Pavla Švandu po třiceti letech.“

Ženy nedosáhnou na Olymp

Jiřímu Kuběnovi věnovala Alena Wagnerová povídku Značně opožděná vichřice, publikovanou v její povídkové sbírce Cestou životem. „Povídka končí: Ale přesto tě mám ráda,“ směje se autorka. „Jistěže jsem Jiřího Paukerta měla ráda a mám ho ráda svým způsobem dodneška – jako originál, jako člověka zvláštního. Neměla jsem pocit, že by mě podceňoval. Ale často opakoval: Aleno, jsi dobrá, ale výšiny mužského myšlení žena dosáhnout nemůže. To bylo zároveň uznání, ale na druhé straně určitý despekt. Že my ženy stojíme pod muži a nemůžeme na ten Olymp – značně homoerotický mužský Olymp – dosáhnout. To mě do určité míry poznamenalo, prohloubilo mou nejistotu – že my ženy myslíme přece jen trochu jednodušeji než muži.“

Jiřího Paukerta-Kuběnu však Alena Wagnerová považuje za součást svého mládí, svého života. „On je ten typ lidí, kteří jsou velká osobnost, ale jejichž dílo zdaleka není tak významné jako ta osobnost,“ tvrdí spisovatelka. „Jeho autobiografie je velmi zajímavá. Já ji čtu s určitým odstupem, protože jsem tak trošku potrefená. Ale třeba moje neteř to čte s nesmírným zájmem. O mně Jirka vždycky říkal: Protestantská, studená Alena. Myslím, že v tom bylo to, že jsem chtěla mezi muži vyniknout svým rozumem, a ne svým ženstvím jako třeba Marie Langerová nebo ostatní ženy. Nechtěla jsem se do té míry přizpůsobovat. Vzpomínám si, jak jsme šli jednou na setkání šestky a Jiří řekl: Ale máš moc pěkné boty. A já jsem to vůbec nevnímala, že ve mně najednou vidí ženu.“

Spustit audio