Ve vyškovské knihovně se uskutečnil večer věnovaný Podkarpatské Rusi

V Knihovně Karla Dvořáčka ve Vyškově vystavují fotografie Pavla Klvače
V Knihovně Karla Dvořáčka ve Vyškově vystavují fotografie Pavla Klvače

Před sto lety se Podkarpatská Rus stala součástí Československa. Teď jí bylo věnováno tematické číslo časopisu Veronica a večer v Knihovně Karla Dvořáčka ve Vyškově.

Za oběma projekty – tematickým číslem časopisu Veronica a večerem, který v pátek 29. března proběhl ve vyškovské Knihovně Karla Dvořáčka – stojí jeden člověk, ředitel knihovny a současně sociolog a environmentalista Pavel Klvač. Aby toho nebylo dost: představil se vlastně ve trojroli, současně je totiž autorem jedné z fotografických výstav, které si mohli účastníci prohlédnout.

V Knihovně Karla Dvořáčka ve Vyškově vystavují fotografie Pavla Klvače

O druhé z výstav, kterou můžete ve Vyškově spatřit do 30. dubna, řekl redaktorce Aleně Blažejovské pár slov Lukáš Babka ze Slovanské knihovny, samostatného odboru Národní knihovny České republiky, zaměřeného na problematiku slavistiky. Výstava s názvem Spřízněni volbou, zabývající se inspirací, kterou Podkarpatská Rus přinášela meziválečné české společnosti, byla připravena se Společností přátel Podkarpatské Rusi loni při příležitosti výročí vzniku Československé republiky. Nejprve byla instalována v pražském Klementinu a nyní v Knihovně Karla Dvořáčka ve Vyškově. „Představili jsme tu oblast přes práce literární, poetické, ale i jako území, které bylo předmětem odborného výzkumu a objemných investic české vlády,“ vysvětlil Babka.

Tématický večer v Knihovně Karla Dvořáčka ve Vyškově

Kromě výstav nabídl program několik přednášek a také lyrický filmový dokument režiséra Jiřího Weisse Píseň o Podkarpatské Rusi, pocházející z roku 1937. S první přednáškou, zaměřenou na historii, vystoupil docent Václav Štěpánek, zástupce vedoucího Ústavu slavistiky na Masarykově univerzitě v Brně. „Když jsme oslavovali v loňském roce 100. výročí založení Československa, prakticky nikde nezazněla jediná připomínka toho, že Československo bylo svazkem pěti zemí. Že kromě historických zemí Čech, Moravy a Slezska a dále Slovenska, které bylo nově vytvořeno z několika uherských žup, byla součástí Československa také Podkarpatská Rus,“ zdůraznil Václav Štěpánek.

Početné komunity

Docent Štěpánek připomněl, že zde žili nejen Rusíni, ale i početná židovská, velmi ortodoxní, komunita a rovněž komunita maďarská. „Toto území nově vzniklo ze čtyř uherských severovýchodních žup.“ Do povědomí veřejnosti se toto území dostávalo přes krásnou literaturu: romány, povídky a básně Ivana Olbrachta, S. K. Neumanna, Jana Vrby, Jaroslava Zatloukala a také Karla Čapka. „Málokdo, kdo se nad krajinou a lidovou kulturou Podkarpatské Rusi rozplýval, už ale viděl i neuvěřitelnou bídu tamního lidu, v níž žil celá staletí.“

Východokarpatské pralesy

Druhá přednáška docenta Štěpánka pojednávala o poloninách a pastevectví. O výzkumu a ochraně pralesů na Podkarpatské Rusi promluvil Ing. Tomáš Koutecký. Docent Jan Lacina přečetl svůj fejeton Vratička z Popa Ivana, který byl také publikován v časopise Veronica. Alena Blažejovská se jej po programu zeptala na jeho zkušenosti a vztah k Podkarpatské Rusi. „Výzkum východokarpatských pralesů, to pro mě byla životní kapitola,“ svěřil se Jan Lacina. „Měl jsem tu čest být diplomantem prof. Aloise Zlatníka, což byl náš přední ekolog přírodního lesa, který vyučoval principy, jak by se mělo v lesích hospodařit. Zakládal v lesích rezervace a považoval je za přírodní laboratoře. Tvrdil, že přirozený les nám ukáže, jak bychom měli hospodařit i v normálních lesích.“

Na snímku ukrajinské vrcholy Berlebaška a Pětroš

Alois Zlatník byl tím, kdo s bádáním na Podkarpatské Rusi začal. „Když jsem měl devět či deset let po fakultě, tak likvidoval na fakultě svou pozůstalost. A předal ji mně a kolegovi Antonínu Bučkovi. Každému zvlášť předal takový spis, hnědou, ošuntělou obálku, o výzkumech v pralesích na Podkarpatské Rusi. Od té doby jsme netoužili po ničem jiném, než se na ty jeho plochy dostat.“ Zlatníkovy výzkumy probíhaly ve 30. letech 20. století a část z nich byla publikována v roce 1938. „Pak bohužel vypukla druhá světová válka a on už se na ty své plochy nikdy nedostal.“

Začátkem 90. let 20. století však do pralesů Podkarpatské Rusi odcestoval Jan Lacina: „Ukrajina byla najednou samostatný stát a bylo možno tam jezdit. A začal tam jezdit jako průvodce Zdeněk Hrubý, což byl diplomant kolegy Antonína Bučka, nesmírně schopný člověk. Ten se pokusil najít Zlatníkovy plochy a skutečně to začalo tím, že na nějakém smrku nebo jedli objevil maličký zbyteček barvy.“ Výzkumné plochy byly kromě toho označeny stojkami, pyramidami z kamení, jejichž zbytky byly také nalezeny. „Jakmile je objevil, bylo zřejmé, že ty plochy asi půjde obnovit. Tak jsme se na to vrhli a začali jsme tam jezdit se studenty, podařilo se nám deset let krásně bádat,“ pochvaluje si Jan Lacina. „Poprvé jsem se tam ocitl v roce 1996 a jezdili jsme tam dvakrát ročně až do roku 2008. Začali jsme na Javorníku, poté jsme se přesunuli na východ pod Popa Ivana Maramurešského a pak jsme se vrátili na hranici se Slovenskem a Polskem, na Stužicu. De facto jsme zopakovali stejné výzkumy, jako tam dělal profesor Zlatník.“

Jan Lacina říká, že je odkojený knížkami Jaromíra Tomečka, s nímž se přátelil. „V jeho textech se objevuje pojem země zaslíbená. Ale když se tam po letech, začátkem 90. let, vrátil, tak byl šíleně zklamaný, rozčarovaný. Už to bylo jiné. Ale my jsme byli nadšení.“

Aby se nezničilo to, co sto let roste

Večerem ve vyškovské Knihovně Karla Dvořáčka provázely i písně v podání seskupení, které si říká Laciné trio. Jako interpret, ale i jako autor v něm působí Ing. Jiří Veska. V rozhovoru s Alenou Blažejovskou poukázal na to, že v triu s ním hraje na kytaru i Tomáš Koutecký, ale on sám se teprve musel naučit hrát na akordeon. Písničky píše Jiří Veska déle, než jezdí na výzkumné cesty na Podkarpatskou Rus. Ty byly od roku 2004 spojeny s jeho doktorským studiem. „Šlo o to v terénu najít další Zlatníkovy plochy, které Zdeněk Hrubý nenašel, a obnovit je. Pak se měřily stromy, kytky, půda, prales jako takový, zopakovali jsme to přesně podle metodiky Aloise Zlatníka. Doba mezi těmi dvěma měřeními byla sedmdesát let a byl vidět ten skok. Naši lesníci by měli přemýšlet nad tím, že pro les udělají nejlíp, když bude druhově i věkově co nejpestřejší, aby se do něho nemohly pustit všelijaké breberky a počasí… Aby se nezničilo to, co sto let roste.“

Spustit audio

Související