V Domě umění města Brna uchvátily veřejnost fotografie K. O. Hrubého

Kurátory průřezové výstavy se stali Lukáš Bártl, Antonín Dufek a Jana Vránová. Výstava čerpá ze sbírky Moravské galerie, do níž Hrubého fotografie nakoupil ještě za jeho života její dlouholetý kurátor Antonín Dufek.

Dalšími zdroji se staly galerie v Hodoníně a soukromé sbírky, ale byly prozkoumány i náhledové pozitivy a negativy deponované v Moravském zemském muzeu. Za přispění syna K. O. Hrubého, Michala, prošli kurátoři i 150 šanonů s pozitivy a 100 tisíc negativů z jeho archivu. Z tohoto ohromného množství vznikla výstava, která od prosince loňského roku budí mimořádný zájem veřejnosti.

Při komentované prohlídce 10. ledna v Domě umění města Brna vzpomínal na Hrubého jeho žák Miloš Budík. Dva roky před maturitou začal chodit na Rooseveltově ulici do fotografického klubu, kde se s K. O. Hrubým poprvé setkal.

K. O. Hrubý: Centrum Brna|foto: Moravská galerie

„Každou středu se tam potkalo 15 – 40 lidí, kteří měli zájem fotografovat. Přinesli s sebou fotografie, které se v místnosti vystavily na lištách a hodnotily se. Ty nejlepší se dávaly do archivu a vybíralo se z nich na okresní nebo městské výstavy, později i na výstavy zahraniční.“ Tak se Budík už jako kluk potkal s velkou fotografickou osobností. „Byl to fantastický, příjemný člověk, úplně normální. Cepoval nás, ale dobře.“

Budík byl nejprve Hrubého žákem, ale později se stal jeho kolegou a kamarádem. Chodili spolu i do jazzového klubu na Trýbově ulici – Hrubý se totiž věnoval hudbě. „Na přelomu 50. a 60. let tam byly nejlepší jam sessiony,“ vzpomíná Miloš Budík.

Komentovanou prohlídku uspořádal 10. ledna jeden z kurátorů, Lukáš Bártl. „Hrubý se narodil v roce 1916, takže idea udělat výstavu vznikla z tohoto popudu,“ vysvětlil.

„Teď už je to 101 let od jeho narození. Narodil se ve Vídni, ale celý život patřil do českého, resp. moravského kontextu. Rodina žila ve Znojmě, kde Karel Otto Hrubý začal chodit do klubu fotografů-amatérů. V té době vstřebával podněty meziválečné avantgardy, to jsou ty nadhledy, podhledy, diagonální kompozice, což fotografové 20. a 30. let měli rádi. Ale neměl to pak rád socialistický realismus.“

K. O. Hrubý: Centrum Brna|foto: Moravská galerie

Jak podotkl Lukáš Bártl, Hrubého zájmy se tříštily mezi studium práv, fotografování a jazzovou hudbu. Za války byl totálně nasazen, ale poté se jeho dráha začíná profesionalizovat. Stal se reportérem brněnské Rovnosti. „Reportážní dril mu zůstává po celou kariéru. Z jeho šanonů víme, že stále cestoval po Československu a všude něco fotil,“ usmívá se Bártl.

Z Rovnosti K. O. Hrubý nakrátko odešel do celostátního časopisu Květy. „V roce 1952 ale přišla nabídka, aby začal vyučovat v Brně, na tzv. šuřce. Jeho praxe v tu dobu trvala sedm let a jeho věhlas byl takový, že ho škola oslovila, aby učil další studenty,“ zdůrazňuje Bártl. Prvního Hrubého fotografická publikace vyšla v roce 1951.

Výstavní sály představují různé tematické okruhy Hrubého tvorby. Ve 40. letech vznikly jeho reportáže z internačního tábora pro Němce v Brně-Maloměřicích, pak dokumentoval období po odsunu Němců – osidlování pohraničí v Jeseníku.

K. O. Hrubý: Krajina u Váhu|foto: Moravská galerie

Byl také výtečným fotografem folklóru – náměty hledal na Slovensku, na jižní Moravě a na Vysočině. „Tento jeho zájem se přibližuje zájmu etnografa.“ Vytvořil však i velkou řadu fotografií v duchu tzv. socialistického realismu. „Jako reportér Rovnosti a časopisu Květy se s tím musel nějak vyrovnat. Byly to ale mimořádně kultivované snímky.“ I zde Hrubý uplatňoval avantgardní postupy a u cenzorů mu to procházelo. Jeho snímky vycházely časopisecky i knižně. „Hrubý se vyžíval ve fotografování továren a podobně, dokázal skvěle pracovat s paprsky světla, takže to nemá daleko k sakralizaci,“ soudí Bártl.

Dalším okruhem Hrubého tvorby je tzv. fotografie všedního dne, spojená s 2. polovinou 50. let. Právě v této oblasti K. O. Hrubý mimořádně vynikl. „Tyto fotografie se vrací k pravdivé výpovědi o společnosti.“ Celoživotní vášní Hrubého však byla i krajinářská fotografie. „Těch snímků jsou tisíce. Hrubý fotil dvěma způsoby – jeden jako by navazoval na malířskou tradici konce 19. století, druhou polohou je hledání struktur v rámci krajinné fotografie a vytříbená práce se světlem.“ Řada takových snímků vznikla v okolí Liptova a Liptovské Tepličky na Slovensku.

Poslední výstavní místnost je věnována inscenované realitě. Jde jednak o fotografie inscenací, jednak o fotografické koláže. „Hrubý vytvořil první inscenovanou fotografii v roce 1963 a patří tak do úplných počátků inscenované fotografie, kterou pak reprezentovali Jan Saudek, Clifford Seidling nebo skupina Epos, v níž působili Hrubého žáci.“