Stanislav Biler: Nejlepší kandidát

Řadí se do žánru dnes v české literatuře značně exotického – totiž satirického románu. Vystudovaný sociolog a spoluzakladatel hnutí Žít Brno Stanislav Biler (nar. 1982) na sebe mezitím upozornil poněkud skandálním průvodcem brněnským okolím To je Brno, v němž v jízlivé nadsázce vyslovuje často krajně nepříjemné pravdy, jak si např. stěžovali z Kuřimi.

Nejlepší kandidát navazuje na schéma příběhů o tom, kterak se slabomyslná postava může stát díky mediálním a marketérským trikům nejmocnějším představitelem společnosti. Jistě jsme nezapomněli slavný příběh prosťáčka zahradníka Jerzy Kosińského, jenž to v novelce Byl jsem při tom dotáhne až do Bílého domu.

I Bilerův Nejlepší kandidát splňuje výchozí kritéria: Jeho Jan Novák, abych citoval, „…působí tak neuvěřitelně autenticky, jako opravdový idiot, ale přitom je to úspěšný člověk.“ Cílem sponzorů jeho kampaně je dosáhnout oslnivé vize: „…z této země bude nejkrásnější továrna v dějinách“.

Příběh Nejlepšího kandidáta sledujeme očima jeho asistentky Johany Rottové (tak znělo občanské jméno zakladatelky českého vesnického románu Karolíny Světlé, pamatujete?), související nejspíše s tím, že podstatná část příběhu Nejlepšího kandidáta popisuje v nadsázce sociologickou situaci obyvatelstva českých regionů.

Podobně jako občané ani Bilerova Johana neví, co si má počít sama se sebou, proto se často tulí k lahvince bílého pod peřinou. Práci asistentky získala díky omylu, s matkou si nerozumí, její poslední nápadník je – jak jinak – také blouznivý šílenec.

Před pětadevadesáti lety Karel Poláček konstatoval, že „Satira je divoká rostlina, jež roste v roklinách“ a pokračoval v ironické úvaze o humoru v Čechách: „Humoru se daří na lánech pořádku. Český národ neměl klidu. Český život je pořád jeden boj: boj o právo, boj o jazyk, o školy, o politickou samostatnost, o hospodářské obrození. V Čechách se nežije lehce…“

Bilerova Johana Rottová z Nejlepšího kandidáta dává najevo, že jsme za ten čas příliš nepokročili, nanejvýš vyměnili témata. Její putování s nejlepším kandidátem skrze kraje republiky je nesporně plné trefných postřehů, své dostávají obyvatelé všech regionů, větších i menších měst, média a jejich komentátoři, podnikatelé i zaměstnanci, vyznávající zásadní české heslo „Dyť je to jedno“. Je to až apokalyptická vize, ale stále cítíme, že autorovo přestřelování je součástí burcujícího konstruktu – teze, vyzývající ke změně.

Poláčkova „divoká bylina z roklin“, satira, získala ve Stanislavu Bilerovi zahradníka, který si ještě pěstitelskými postupy není zcela jistý. Nejlepšího kandidáta poněkud přehnojuje nadsázkou, ale nedopřává mu žádnou životaschopnou postavu – všechny jsou toliko bizarními konstrukty v bizarních situacích, asi jako když zavítáte do domu hrůzy na pouťové atrakci: Víte, že budete strašeni a že je to jen jako.

Bilerova prvotina po této stránce poněkud trpí stejnou podvýživou. Sympatický pokus tak trochu vázne v polovině cesty. Ale doplní-li autor zálivku satirického žánru o skutečně plnohodnotné lidské postavy a osudy, může divoká bylina vyrazit z jeho zahrádky v roklině i do rovin. Obecně vzato, je to docela zapotřebí, satira je dnes v české literatuře poměrně vzácné koření.