Reportáž: Večer Ferdinanda Stočese v Baťově institutu ve Zlíně

Dosud nejznámějším objektem je budova číslo 21 – tzv. Baťův mrakodrap, dnes sídlo Zlínského kraje. Budovy 14 a 15 se nyní staly sídlem Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, Krajské knihovny Františka Bartoše a Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Zajímavé je, že tyto dvě bývalé tovární budovy přitom Baťové nepostavili, vznikly až za časů národního podniku Baťa, později Svit. Jejich autorem je Jiří Voženílek, baťovský architekt, jenž byl na vrcholu kariéry hlavním architektem hlavního města Prahy a profesorem na katedře urbanismu ČVUT.

Postaveny byly poté, co v roce 1944 bombardování zničilo 10 továrních objektů ve Zlíně. My jsme se při návštěvě Zlína v den otevření Baťova institutu zaměřili především na galerii. Ta se věnuje především českému a slovenskému výtvarnému umění a architektuře 19. až 21. století. V expozici můžete vidět díla Alfonse Muchy, Emila Filly, Bohumila Kubišty, Václava Špály, Josefa Čapka, Jana Zrzavého, Jindřicha Štyrského, Toyen a dalších. Na to, co galerii přineslo přestěhování do nových prostor, se redaktorka Alena Blažejovská zeptala jejího ředitele Václava Mílka.

Naše malá zlínská retrospektiva vás zavede na podvečerní setkání s překladatelem čínské poezie Ferdinandem Stočesem. To se uskutečnilo v cyklu autorských čtení Básníci v Prostoru Zlín a nutno dodat, že týž večer se představil i Zdeněk Gába a hrála cimbálová muzika. Pořad uváděl zlínský básník Pavel Petr. My se prostřednictvím reportážních záběrů zaměříme přímo na Ferdinanda Stočese, jehož vzácné návštěvy si ve Zlíně velmi považovali.

Překladatel, který v září oslaví 84. narozeniny, má zajímavý životopis. Vystudoval obor ekonomie a statistiky na Vysoké škole obchodní. Po studiích působil na Vysoké škole zemědělské, kde byl později jmenován ředitelem Institutu tropického zemědělství. Tři roky působil jako univerzitní profesor v Ghaně. V roce 1971 odešel do exilu. Působil pak v Togu, Senegalu, Keni a dalších afrických zemích jako expert Organizace pro výživu a zemědělství OSN, později se jako odborník Mezinárodního fondu pro zemědělství OSN zabýval financováním rozvojových projektů v Jižní Americe. Poslední roky aktivní činnosti měl Ferdinand Stočes na starost právě Čínu. Ve volném čase se začal učit klasickou čínštinu, aby se zdokonalil v překládání čínské poezie, jemuž se věnoval od mládí.

Zajímavé je, že právě Ferdinand Stočes přišel na to, že obdivovaný překladatel čínského básníka Li-poa Bohumil Mathesius přeložil některé Li-poovy básně z němčiny: z díla Klabunda, což byl pseudonym Alfreda Henschkeho. Pak se prý ale ukázalo, že Henschke si části některých básní nebo i celé básně vymyslel. Jak vysvětluje Ferdinand Stočes: „Mezi zdroji své inspirace uváděl Henschke i Juditu Gautierovou, nejspíše však netušil, že tato dáma postupovala naprosto stejně jako on sám: některé básně si zcela, či z části vymyslela. Ve své sbírce Kniha z nefritu se však označovala jako překladatelka.“ Francouzští sinologové údajně dlouho odmítali Stočesovy hypotézy přijmout, přestože je potvrdila i rozsáhlá počítačová analýza Li-poových básní, kterou byla provedena na univerzitě v Hongkongu.

Reportáž z Baťova institutu uslyšíte v Zelném rynku v sobotu 29. června po 17. hodině.