Radek Štěpánek: Houbaření z apokalypsy

Když přešlo léto, začalo konečně pršet. V posledních týdnech se tak krajina může znovu pomalu probírat z letargie způsobené suchem, které nás sužuje už několik let a v nejteplejší části roku se vždy projeví katastrofálně. Na doplnění zásob podzemních vod ty deště zase asi stačit nebudou, na ukojení krátkodobých radostí ale ano. Češi jsou národem houbařů, a tak to teď do mlh, mechu a kapradí táhne skoro každého, dokonce i sváteční návštěvníky, kteří košík ukrytý někde v kůlně či sklepě opráší třeba jen jednou dvakrát do roka. Od té doby, co jsem se ze Šumavy přestěhoval do Brna, začínám patřit spíše k nim. A tak jsem taky neváhal.

Na Vysočinu, odkud pochází má žena, to mám teď podstatně blíž než kamkoli jinam, a tak bylo jasné, že půjdeme tam. Jasně, dnes už je to většinou krajina vyschlá a sežraná kůrovcem, s tím už jsem se ale tak nějak smířil za poslední dva roky. Žal, s nímž jsem to všechno dění sledoval, už přebolel. A tak jsem si říkal, že to houbaření zas až tak strašné nebude a nenabídne nám žádnou novou zkušenost: vybereme si les, který ještě stojí a roste, vyhneme se místům, která jsme mívali rádi, abychom nestáli zkáze tváří v tvář, půjdeme houbařit bez očekávání a tím se zkusíme vyhnout zklamání. Jenže všechno se naplánovat nedá.

Vyrazili jsme do kdysi hustých lesů mezi Novou Říší a Krasonicemi. Les tam stál ještě v létě. Když jsme tam ale přijeli tentokrát, byl už poslušně vyskládaný podél silnic jen jako mrtvé dřevo, rozřezané do několikametrových klád a poskládané do obřích hranic. Po zplundrovaných planinách v okolí silnice jsme vyrazili tam, kde les ještě stál. A světe div se, nebyli jsme zdaleka sami, kdo tou přízračnou krajinou šel. Ve zbývajících ostrůvcích lesa jsme potkávali spousty dalších zoufalců, kteří vyrazili na houby s námi.

Z dálky zdravý les byl ale z blízka mrtvý také. Brodili jsme se mezi mrtvými stromy v závějích vybledlého a suchého jehličí, které půdu lesa pokrývalo někde i několikacentimetrovou vrstvou. Najednou jsem si připadal jako mezi náhrobky, symbolizujícími konec českých lesů tak, jak je známe. Jen v těch nejmladších a přes všechnu zkázu kolem stále ještě zelených částech lesa jsme našli pár nějakých těch suchohřibů, václavek a ořezků pravých smrkových hřibů, které vybral někdo před námi. A i když byla sobota, zaslechli jsme z dálky zvuk harvestoru. Obraz zkázy byl dokonán.

Všechno, co bychom v tu chvíli udělali, mi připadalo nesmyslné, sebrat jedinou houbu by v tu chvíli bylo skoro svatokrádeží. Najednou jsem cítil hlubokou sounáležitost s celým okolním prostorem, lidmi i stromy, ptáky, kteří křičeli v usychajících korunách. A zároveň hluboký smutek, který mě se vším okolo spojoval, až byl ten zážitek málem vlastně povznášející. Došli jsme na místa, kam jsme nikdy dřív nedošli, otevřely se před námi obzory zatím nespatřené. Bezútěšné holiny odhalily cesty, o nichž jsme dosud nevěděli. Celý les byl metaforou dneška.

Celý fejeton si poslechněte v přiloženém audiu.