Radek Štěpánek: Chlápek u porodu aneb Ve vedlejší roli

Před třemi týdny, když dcera usnula, přetrhl jsem koženou šňůrku, kterou nosím na krku, a sejmul z ní talisman v podobě tří spojených kuliček ze svatého dřeva. Nesundal jsem ho tři roky. Teď jsem ale vzal další voňavý a smolnatý špalíček, který se jinak asi nejčastěji používá k vykuřování zlých sil, a ostrým nožem jsem začal vyřezávat skoro ten samý talisman, složený už ale ze čtyř kuliček. Ten den se nám totiž narodil syn Jáchym.   

Samozřejmě, byl jsem plný euforie a štěstí a ještě v porodnici jsem si slíbil, že musím napsat fejeton o tom, jak je důležité, ba přímo povinné, aby byl muž vždycky u porodu své nejbližší, pokud to okolnosti dovolí. Jenže pak dny ubíhaly, musel jsem se starat o dceru, než manželku se synem pustili z nemocnice, pak jsem se začal pokoušet starat o nás všechny, a bezbřehé nadšení se začalo mísit se starostmi o běžný život. Štěstí trvá, ale opojení se tomu už říkat nedá. Teď, když chci ten slib splnit, už všichni doma naštěstí spí, a já bych nejradši taky šel. Vystihnout přesně, co jsem chtěl napsat, bude teď už těžké, protože to kouzlo, které porod obestírá, už se přeměnilo v něco jiného. Na druhou stranu si říkám, že tím spíš možná bude moje mudrování srozumitelnější. Ne, že bych to chtěl porovnávat, ale když se vám snaží vnutit svoji pravdu někdo opilý, taky nejčastěji asi vypadá směšně, i když si sám svou pravdou může být jistější než ve stavu střízlivém.

Byl jsem u porodu už podruhé a myslel jsem si, že vím, co čekat. Pravda je ale taková, že to bylo všechno úplně jinak, než když přicházela na svět dcera Julie. Možná to ale bylo úplně jiné právě proto, že jsem si mohl některých věcí víc všímat, vidět i to, co jsem poprvé vidět nemohl. A i kvůli tříleté dceři samotné jsme porod našeho syna prožívali už měsíce předtím, než se vůbec přiblížil. Snažila se s bytostí rostoucí v manželčině bříšku od první chvíle dorozumět, posílala jí tajné vzkazy svými pohlazeními, plánovala, co všechno udělá, až se to mimino narodí. My jí to samozřejmě chtěli všechno usnadnit, tušili jsme, že setkání s novou bytostí mohou provázet i pocity ztráty vlastní jistoty, a čekali jsme, strašně dlouho jsme čekali.

Sešli jsme se s báječnou dulou Danielou, navštívili paní fyzioterapeutku, poskládali postýlky, připravili plínky a maličké oblečení, vymysleli scénář na chvíli, až porod začne, zaúkolovali babičku, která měla pohlídat dceru, vybrali nejrychlejší trasu do nemocnice a já se chystal na svou roli, která samozřejmě musela být vedlejší, ale nikoliv kvůli tomu nedůležitá. Když mi dula vyprávěla o chlápcích, které manželky nakonec od porodu pošlou někam do vedlejší místnosti, aby se nemusely starat i o ně, doufal jsem, že ji v dobrém zklamu a trochu ten pohled na chlápky u porodu poopravím.

Celý fejeton Radka Štěpánka si poslechněte v přiloženém audiu.