Radek Štěpánek: Studna

Čtěte také

Studna. Měl ikonický případ majora Zemana zakrýt skutečného vraha?

S naším přestěhováním do Telče se k mé velké radosti stala součástí naší malinkaté zahrádky a světa kolem něj i studna. Nic bližšího jsem o ní nevěděl, jen to, že do ní tchán kdysi nainstaloval čerpadlo, které vodu skutečně čerpalo, později ale fungovat přestalo. Nevěděl jsem ani, jestli je v té studni ještě voda a dlouhou dobu jsem se do ní radši nepodíval, abych nebyl zklamaný. Sousedé říkali, že je to všude kolem jak kdy, podle zimy. A všichni víme, jak je to teď se zimami. Kdyby ve studni voda nebyla, měl jsem v plánu ji využít jako cisternu na dešťovku. Když jsem ale loni pozdě na podzim studnu otevřel, zdála se plná. Měl jsem ohromnou radost. Její vyčištění už kvůli blížící se zimě nepřipadalo v úvahu, ale zapřísahal jsem se, že hned na jaře pozvu studnaře, aby se do studny podíval, zjistil, jak je hluboká, a vyčistil ji. Přeci jen, studna plná vody je dneska poklad, o který je třeba pečovat.

Někdy v dubnu studnař pan Marek skutečně přijel. Dozvěděl jsem se, že studnu některý z předchozích majitelů našeho domu sám vykopal asi před sto lety, a začal jsem si všímat i jejích detailů, hlavně krásně opracovaných kusů snad mrákotínské žuly, které tvoří její okraje. Studnař její hloubku odhadl na šest metrů s tím, že hladina vody je asi tři metry nade dnem. Víc jsme se měli dozvědět až při odčerpání vody a jejím čistění, které probíhalo hezky postaru – čerpadlo vysálo všechnu vodu až na dno do kanálu a studnařův pomocník posílal ze dna jeden kýbl nastřádaného odpadu za druhým. Pan Marek potom materiál z kýblu sypal na naše záhony, jak jsme byli domluveni, a mezitím vyprávěl historky z čistění jiných studní v okolí a o své práci studnaře, která je často mnohem dobrodružnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Takový studnař, to je svým způsobem kolikrát detektiv. A také svědek proměn naší společnosti, které byly za uplynulé století dost bouřlivé.

Čtěte také

Uvažujete o vlastní studni? Důležitý je prvotní průzkum

Dobrá studna plná vody, to byl kdysi základ existence, který si museli předci zajistit ještě předtím, než začali pomýšlet na stavbu domu. V té době měli lidé své studny v úctě. Příchod vodovodů tuhle moudrost potlačil. Komunističtí věrozvěstové radili studny zasypat, protože v budoucnu už bude vody přece vždycky dost. A mnoho lidí to vzalo za své. Studny se tak často od půlky minulého století měnily v odpadkové jámy, kde končilo všechno možné i nemožné, od stavebního materiálu přes různé haraburdí až po mrtvoly domácích zvířat. Ti nejpřičinlivější to vzali z gruntu a zalili studny betonem. Jiní tam schovávali zbraně, poklady i hrůzná tajemství – občas se tam jako kostlivci dají najít prý i dlouho hledaní spoluobčané. Když mi to pan Marek vyprávěl, neděsil jsem se ani tak nějaké zapomenuté mrtvoly, stejně jako jsem nedoufal v nalezení skříňky s ukrytým zlatem. Sledoval jsem s napětím rostoucí hromadu bláta na našich záhonech a doufal, že ten chlapík dole ve studni brzy narazí na dno, protože kdyby se to nestalo, nevěděl bych, kam s tím vším. „Někdy to je třeba i pět deset metrů odpadu, plastů a flašek,“ nijak mě pan Marek neuklidňoval a já doufal, že dřívější obyvatelé našeho domku snad takoví nebyli. I tak ale pod vrstvou bláta a kamení zmizel hrášek, který jsem zasel už na konci března. A byl jsem rád, že mě studené počasí odradilo od dalšího zahradničení. Hromada odpadu se víc a víc zvětšovala a dno bylo pořád v nedohlednu. Nakonec pod vrstvou bláta zmizela celá zahrádka, ze které čouhaly jen stvoly libečku, který stihl vyrašit. Naštěstí jsme už byli na dně, na skále, nad kterou do studny přitékal na prst silný pramínek vody. Pan Marek na dno nasypal vápencový písek a nechal studnu svému osudu. Za pár hodin jsem zjistil, že ten malý pramínek je docela mocný a druhý den už byla hladina vody ve stejné výši jako před začátkem celého čistění.

Měl jsem radost, s obavami jsem ale sledoval to bahno na záhoně. Nejdřív jsem měl v plánu nechat ho vyschnout a pak překatrovat. Jenže po pár dnech ztvrdlo na kámen. Musel jsem počkat na deště, které jeho krustu znovu obměkčily. A pak jsem holýma rukama a celý mokrý to bahno rozebíral a vyndával z něj kameny a další odpad. Trvalo mi to tři dlouhé večery, po kterých jsem se domů vracel umouněný jako otec Knotek ve filmu Kulový blesk a s podobně skleslou náladou.  Teď jsem konečně táta od rodiny, uvědomil jsem si, a když jsem kamení zbavil poslední kus záhonů, cítil jsem podivnou směs vzteku, zoufalství, pokory a hrdosti. Protože na nich přibylo skoro dvacet centimetrů materiálu, musel jsem je ještě obehnat cihlami, aby zemina nepřetékala do okolního trávníku. Zasadil jsem semena a pak se začaly dít divy.

Bahno bylo zřejmě plné živin, proto mám letos zahradu jako Mičurin. Divím se jen, že mi nevyrostly žádné pohádkové fazole, po kterých bych došplhal až pro slepici, která snáší zlatá vejce. Všechno rostlo skoro samo, kromě toho děsného horka a sucha, kterému patřil konec června a začátek července. V tu chvíli přišla na řadu studna.

Čerpadlo v ní se zatím pořád ukazuje jako neřešitelný problém pro elektrikáře i instalatéry, ale já tu vodu potřeboval, a tak jsem se zařídil hezky postaru. Kovový kýbl, konopné lano a svaly, i to pořád funguje. Kýbl padne na temnou hladinu, chvíli se na ní kolébá a nabírá vodu, provaz ztěžkne v rukách a je tím těžší, čím blíž je voda světlu. Když se jí pak dotkne slunce, je křišťálově čirá a i v nejparnějších dnech si uchovává svůj chlad. Myslím na to, že je dobré se o svou studnu starat a vzdávat tak hold předkům i s jejich chybami. Myslím, bůhvíproč, na báseň od Williama Carlose Williamse o lahodné chuti švestek vytažených z lednice. Myslím na karavany, které se i dnes zastavují u studní schovaných v písku a z nitra pouště vytahují čerstvou vodu. A myslím na Antoina de Saint-Exupéryho a chorvatskou básnířku Andrianu Škuncu, kteří pro mě vykopali studny v literatuře. Je to štěstí, mít svou vlastní studnu.