Prolomit hranice zavedeného žánru. Nad romány Tiché roky a Rekonstrukce se zamýšlí Tomáš Sedláček

Alena Mornštajnová
Alena Mornštajnová

Dva středoproudé romány úspěšných autorek – Tiché roky Aleny Mornštajnové a Rekonstrukce Viktorie Hanišové stavějí na velice podobném tématickém i fabulačním principu.

V obou případech jde o primárně deníkové vyprávění ženských postav, pátrajících po mezerách ve svých životech.

V obou případech vznikly v dětství. Bohdana z Tichých roků Aleny Mornštajnové ji postřehla ve svých třinácti letech, Eliška z románu Rekonstrukce Viktorie Hanišové se až po desetiletí vyrovnává s vytěsněnou vzpomínkou, jak našla doma mrtvou matku a svého čtyřletého bratra. A chceme-li hledat další podobnosti, pak Bohdana i Eliška mají společný matematický a výtvarný talent, což je obě vede ke stavební profesi.

Hana je třetí román Aleny Mornštajnové

Věkově dělí Alenu Mornštajnovou (1963) od Viktorie Hanišové (1980) sedmnáct let – to je bezmála generace. Životními osudy se autorky naopak blíží. Obě vystudovaly anglistiku a věnují se (v případě Mornštajnové věnovaly) mj. překládání a jazykovému lektorství. Obě vstoupily do české prózy ve druhém desetiletí tohoto století – Mornštajnová v roce 2013 románem Slepá mapa, pokračovala rodinnou ságou Hotýlek (2015), do širokého čtenářského povědomí se zapsala románem Hana (2017). Tiché roky jsou jejím čtvrtým románem. Rekonstrukce Viktorie Hanišové uzavírá její volnou „rodinnou“ či „patologickou“ trilogii, zahájenou v roce 2015 románem Anežka o nefunkčním vztahu matky a nevlastní dcery, román Houbařka o dětském traumatu a domácím násilí vyšel loni.

Už od Čapkova Marsyasu víme, že tzv. ženská literatura má harmonizační sklony – jde o rodinu, řád, volbu partnera, plození a výchovu dětí, k němuž je zapotřebí přehledně uspořádaný svět, v němž všichni plní svou nenahraditelnou roli. Každé vybočení může mít fatální důsledky, jak dokládají selhávající otcové v obou románech: Ten Bohdanin se neumí vyrovnat s emigrací své první dcery (utekla od dopravní nehody s následkem smrti), ten Eliščin je sobecky zaměřen jen na sebe. Oba jsou ovšem jen částí problému stejně jako oba romány přesahují výchozí žánr.

Tiché roky Aleny Mornštajnové míří ve shodě s autorčinými sklony ke společenskému románu, jehož časové rozpětí sahá kvůli životním osudům Bohdanina otce od první republiky až po současnost. Otec Svatopluk je člověk z chudých poměrů, jemuž je únor 1948 naplněním snu o spravedlivé společnosti. Zapálený komunista Svatopluk se vypracuje na uvědomělého a vlivného šéfa velkého podniku; hudebně nadaná dcera Blanka, která musí s jeho pomocí uprchnout na Západ před spravedlností, je pro něj první ranou. Společenským důsledkem je Svatoplukův šéfovský pád a útěk z Prahy do venkovského Valašského Meziříčí. Další ranou je ztráta kontaktu s dcerou; proto přichází na svět Bohdana. Třetí ranou je smrt Svatoplukovy ženy. Jeho bezmocně zuřivou reakci odnese dcera Bohdana trvalou ztrátou řeči. Pokus začít znova s novou ženou Svatopluk nedokáže naplnit. Časovou a epickou dvoupásmovost Tichých roků řeší Mornštajnová jemnými formálními prostředky až ke kýženému finále, kde se Bohdanino deníkové a spisovatelčino autorské vyprávění konečně propojí v jeden celek. Devízou Tichých roků je citovost, jemná psychologická drobnokresba a promyšlená kompozice, výsledkem narůžovělý obraz všeobecného pochopení, v němž nechybí ani Svatoplukova vnučka Petruška, ani návrat ztracené prvorozené dcery. „Je to můj otec a jiného nemám,“ uvědomuje si Bohdana…

Jsou-li Tiché roky budovány klasickou románovou formou s akordem dvou dějových a časových pásem, je Rekonstrukce Viktorie Hanišové lineárním vyprávěním v první osobě. K vražedné události se její Eliška vrací až po deseti letech, kdy už je sice zcela osamělá, ale zato zabezpečená na dobu studia architektury – a majitelkou vilky v Praze. Spouštěcím mechanismem jejího zájmu o vytěsněnou minulost byla (podobně jako v případě Bohdany z Tichých roků) školní úloha – dát do souvislosti velké dějiny s malými v osudech rodiny nebo příbuzných. Vyprávění v první osobě roste z detektivního motivu – proč Eliščina matka spáchala tak strašný čin – a provází je osudy Eliščiny přítelkyně Romany, takto svobodné matky, nechybí pestrá plejáda svědků dávných událostí, scény ze života studentů architektury i Eliščin milostný vztah. Vše se děje v prudkém tempu a vypjatých sekvencích; Hanišová dokonce plní stránky románu (v souladu se svou koncepcí patologické trilogie) i bohatou kazuistikou matek-vražednic, ale základní otázku se Elišce rozlousknout nepodaří – matčin čin postrádá použitelný motiv. Tam, kde Mornštajnová zavádí příběh do jistoty všehojícího času, Hanišová naopak akcentuje nejistotu a temně nakažlivou přitažlivost iracionálního jednání.

Zdá se, že ve shodě s různým rozsahem životních zkušeností míří autorky i k různým věkovým kategoriím svých čtenářů snad obojího pohlaví: Tiché roky Aleny Mornštajnové míří zjevně na zralejší a přemýšlivější čtenáře, Rekonstrukce Viktorie Hanišové k těm, kdo preferují spádné napětí. Ctižádost prolomit hranice zavedeného žánru mají však obě – jedna do tvaru rodinné ságy v proměňujícím se světě velkých dějin s detektivní zápletkou, druhá do spíše ilustrativně pojatého pásma iracionálně patologického jednání.

Spustit audio
autor: Tomáš Sedláček

Související