Přečtěte si o lásce v knize Divné dny

Spisovatelka a překladatelka Hana Pražáková (1930 – 2010) byla známá jako autorka knih pro děti a dívky, po roce 2000 zaujala memoárovou prózou z padesátých let Nadějí tu žijem. Líčí v ní věznění svého otce, spisovatele Františka Křeliny, a život jeho rodiny.

V letech 1972 – 1990 byla Hana Pražáková literární redaktorkou Českého rozhlasu. Denně docházela do brněnského studia na Beethovenově ulici a chodívala sem za ní také její dcera Markéta.

Čtěte také

Zažívaly i legrační situace s popletenými vrátnými, kteří neměli vždy úplný přehled o tom, kdo se v budově nachází. Jeden z nich přitom tehdy prohlásil: „Mně neproklouzne ani myš!“. Novela Divné dny, která vznikla v roce 1992, právě takovou situací začíná i končí. I když děj není situován do budovy rozhlasu, ale do jiného podniku, odráží skutečné osobní zkušenosti Hany Pražákové.

Dceři Markétě Hejkalové, která je také spisovatelka, překladatelka a navíc nakladatelka, se novela Divné dny nejdřív nelíbila. Zpočátku – sama nadšená podnikatelka – neměla pochopení pro kritiku začátku 90. let, kterou její maminka v novele vyjádřila. A nejspíš jí ani nebylo příjemné číst o krizích rodičů – text totiž pojednává o nevěře a hrozícím rozpadu rodiny.

Novela sice není bezprostředním odrazem reality, je fabulovaným příběhem, ve kterém se uplatňuje fantazie, ale jak Markéta připouští, často tam něco autobiografického je.

Od rozhodnutí k vydání uplynulo šest let

V roce 2010, kdy už na tom Hana Pražáková nebyla zdravotně dobře, jí však dcera slíbila, že novelu vydá – po opětovném přečtení pro ni totiž našla uznání. Na samostatné vydání však byla novela krátká, a tak se čekalo až do roku 2016, kdy konečně vyšel sborník pěti novel.

Divné dny v něm doplnily texty slovenské autorky Etely Farkašové (Na rubu plátna), Evy Tvrdé (Slunce a piškoty), Věry Noskové (Něco se musí stát aneb Význam počítače v rodinných vztazích) a také samotné Markéty Hejkalové (Jednoho dne). Sborník tak poskytuje zajímavý obraz o současném ženském světě.

Markéta Hejkalová v Mahenově památníku|foto: Petr Veselý

Nakladatelka ostatním autorkám nedala přesnější zadání – že by mělo jít o „divné dny“ – přesto se ve všech textech nějaká krize objevuje.

Všechny ty „divné dny“, lásky, rodinné příběhy jsou si něčím podobné. Ačkoliv v novele z roku 1992 se ani jednou nepoužije mobilní telefon nebo internet, zatímco dnes je tomu právě naopak, na vztahy to podle Markéty Hejkalové podstatný vliv nemá.

Už v 90. letech se svět otevřel, ale to, že se partnerské vztahy někdy odehrávají na dálku a v souřadnicích celého světa, není tím nejpodstatnějším. Nakonec každý nedovolený vztah má příchuť zakázaného ovoce, partneři spolu nejsou v každodenních situacích, neprobouzejí se a neusínají spolu.

Navázat vztah ve virtuálním světě je sice snadné, člověk má pocit, že to není úplně doopravdy, ale pak to do skutečnosti přerůstá. Podle Hejkalové jsou to ale všechno jen kulisy a nejdůležitější je cit – a ten se zase tak moc nemění.