„Poezie pro mě znamená víc než psaní.“ Radek Štěpánek píše básně o naději pro vajíčka

Knížka veršů Radka Štěpánka (nar. 1986) Hic sunt homines je třetí v pořadí po sbírkách Soudný potok (2010) a Krajky Pagu (2013), které vyšly v edici Srdeční výdej, vydávané rovněž na Masarykově univerzitě. Kromě toho je autorem bibliofilie Přeletět moře nad Bezdreví (2011) a sbírky Rám pro pavoučí síť (2016). Spolu s Vojtěchem Kučerou organizuje od roku 2011 setkání básníků nazvané Děkujeme za vaše básně, pořádané v Netolicích a na zámku Kratochvíle.

Právě Vojtěch Kučera uváděl i básnický večer na Skleněné louce. Úvodem promluvila ředitelka nakladatelství Masarykovy univerzity Alena Mizerová, která připomněla, že Radek Štěpánek je absolventem Katedry environmentálních studií Fakulty sociálních studií MU v Brně. Sama se s jeho verši setkala už dříve a zdůraznila, že Štěpánkovy básně vyšly i v knize Hany Librové Věrní a rozumní (Masarykova univerzita 2016). Ve sbírce Hic sunt homines je tomu naopak: profesorka Librová do ní napsala doslov nazvaný Útěcha z krajiny a země, z oblak a živlů.

Logo|foto:Český rozhlas

Název Štěpánkovy nové knížky parafrázuje latinskou frázi Hic sunt leones (Zde jsou lvi – označení neprobádaného území, kde pravděpodobně vládnou barbaři), případně Hic sunt dracones (Zde jsou draci). Alena Mizerová v této souvislosti připomněla Štěpánkovy verše: „Minula doba vymezování. / Území lvů a draků zmizela / v bezbřehé poušti lidí.“ Varování pak zaznívá z další dvou veršů: „v rukách už nedržíme globus, / ale celou zeměkouli.“

Hledání východiska

Radek Štěpánek vyprávěl, že základy ke sbírce Hic sunt homines vznikly v roce 2015, kdy si v Českých Budějovicích koupil uzenou marénu a bylo mu z ní několik dní strašně špatně: „Myslel jsem si, že umřu, a říkal jsem si, že musím ještě předat poselství světu, jak to tady vidím. Začal jsem psát tyto environmentální, těžké básně.“ Ke svému univerzitnímu studiu poznamenal, že mu přineslo především skepsi, a dodal: „Ale protože si pořád ještě připadám mladý, nejsem schopný s tou skepsí žít. Nechci zabředávat do zmaru, takže celá moje básnická činnost souvisí s hledáním východiska. Rád bych neupadal do těžkého environmentálního žalu, ale dokázal se k něčemu upnout, aby to mělo smysl. Přestože mi připadá, že to žádný smysl nemá.“ Filozofickým vyústěním jeho tápání je prý básnická skladba Eroze, která by měla vyjít u Aleše Kauera jako bibliofilie v nákladu 50 kusů.

Význam poezie

Čím je pro Radka Štěpánka poezie? „Poezie pro mě znamená víc než psaní, je to pro mě udržování se na hranici vnímání, udržování citlivosti. Jestli je výstupem napsaný text, anebo není, to už je pro mě druhořadá věc.“

Nejživější část debaty, která následovala po autorském čtení, byla věnována Štěpánkově Písni pro vajíčko. Tato úvodní báseň celou sbírku předznamenává.

Báseň končí verši: „Právě ten zpěv musí být tím, / co dovolí ještě nezrozené generaci přežít.“

Sám Radek Štěpánek vyjádřil naději, že Píseň pro vajíčko funguje i bez kontextu. „Celá ta báseň je pro mě metafora,“ shrnul. „Jen jsem si vypůjčil zebřičky, které opravdu zpívají svým vajíčkům píseň, aby je ochladily. Na to přišli nedávno vědci v Austrálii, že když je moc velké vedro, tak zebřička změní svůj zpěv a začne zpívat úplně jinou píseň, než zpívá běžně. Vajíčka, která tuto píseň slyší, se vylíhnou, přestože je větší vedro. A já jsem tu informaci převzal jako metaforu pro celou knížku, protože si myslím, že my všichni potřebujeme tuto píseň pro vajíčko a že může být úplně stejně pro lidské vajíčko – třeba pro mé děti. Chtěl bych svým budoucím dětem dát nějakou naději. Zebřičky to dělají a já jsem chtěl, aby ta knížka byla nadějí pro mé děti.“