Petra Dvořáková: Proč se ptát

„Ale musím mezitím přikládat do kotle,“ zopakoval pokaždé, ale nám těch několik odběhnutí vůbec nevadilo. Ležel před námi dlouhý čas pohádky, a to bylo to hlavní. Zvlášť, když jsme nemohly do školy, stonaly v postelích, krky ovázané Priessnitzem, na stolcích horký čaj s citronem. Dodnes jsem přesvědčená, že to byly všechny ty dětské rýmy a kašle, které z nás se sestrou udělaly posluchačky a později čtenářky.

Pohádky jsou průzračné a jasné, tak jako dětská mysl. Dobro a zlo mají ve starých příbězích jednoznačná jména i tváře. Hodná princezna a zlá ježibaba, poctivý Honza a krutý drak. Dítě hned ví, na čí straně chce stát, má jasno v tom, co je tu dobré a co zlé. Teprve později, tak jak dorůstá, i příběhy v knížkách začnou být složitější. Dobro někdy není za zlem vidět, zlo se občas převléká za dobro a nakonec – může člověk vůbec s jistotou říct, co je zlo a co je dobro?

Dospělost znamená vyvržení ze světa pohádek, do světa nejednoznačnosti, mnohosti, stínů a záblesků, kde téměř nic není jasné a jednoznačné, nejsou tu černá a bílá, dobrem a zlem může být cokoliv. Různorodost toho, čemu každý z nás přiřazuje význam, tedy různorodost hodnot, je základním rysem našeho světa a života. Jsou to právě hodnoty, které nám usnadňují naše rozhodování a orientaci ve světě, hodnoty nás spojují i rozdělují. Táhne nás to k těm, kteří je mají seskládané do podobného žebříčku, ale také, kteří je mají naplněné obdobným obsahem. Téměř na každém kroku zažíváme, že dobro nemusí znamenat pro druhé totéž, co pro nás. Pro jednoho je dobrem blahobyt, pro druhého život v souladu s přírodou, pro třetího zdraví, pro čtvrtého... cokoliv. Dobro chceme všichni, jen každý za ně považuje něco trochu jiného. Správné by teď bylo prozkoumat filozofickou otázku, zda existuje nějaké objektivní dobro, platné pro všechny a za všech okolností. Pro tuto chvíli si řekněme, že některé obsahy, které jsme považovali za dobro, se nám osvědčily, jiné naopak vedly k tragickým důsledkům. Koneckonců dějiny nám to ukazují víc než jasně, i absolutní zlo někdy nabralo přesvědčivou masku dobra. 

Jedna z nejzáludnějších otázek, které člověka provází, spočívá v tom, jak druhého přesvědčit, že právě jeho dobro je tím pravým dobrem. Jak druhému ukázat, že naše dobro je to skutečné dobro a to, co za dobro považuje on, je jen dobrem domnělým.

Naplňovat hodnoty obsahem se bezděky učíme už od dětství. Zakoušíme, zda to, co považujeme za dobré, je také dobré ve svých důsledcích, nejen pro nás samotné, ale i pro druhé. Vodítkem k tomu je především vlastní zkušenost. Ta naše přesvědčení o tom, co je dobré, buď utvrzuje, nebo vyvrací, a i tím se buduje náš systém hodnot.

Kdo by to nezkusil – přesvědčit druhého o vlastních hodnotách. O tom, že přece takhle je to správně. Jenom takhle to dobře dopadne. A ten, kdo to vyzkoušel, taky zakusil, jak odolné vůči změně hodnoty druhého člověka jsou. Stejně jako odolávají změnám ty naše.

Změnit hodnoty totiž často znamená radikálně změnit život, přijmout třeba i velmi obtížné věci, přijmout bolest, být konfrontovaný s okolím, se kterým člověk až dosud souzněl.

Dějiny ukazují, že jednou z velmi spolehlivých cest, jak k proměnám hodnot a jejich obsahu může dojít, je frustrace a utrpení. Smutná a trochu děsivá pravda. O to děsivější, že svět kolem už nikdy nebude tak průzračně jasný jako ve světě pohádek, kterým jsme mohli naslouchat v dětství. Přesto, nebo právě proto jsou hodnoty něco, na co se nesmí v tom blaženém čase nevědění rezignovat. Právě v dětství leží základ toho, čemu budeme v životě přiřazovat význam, co bude pro nás smyslem a čemu dáme v klíčových chvílích přednost. Co pro nás bude dobrem, a co zlem. Dětské vnímání dobrého a zlého se nerodí v pouhých informacích, které dítěti předáváme, ale především ve zkušenosti. V testování světa kolem, zakoušení důsledků vlastního chování a rozhodování. Chceme-li v dítěti ovlivnit, co pro něj jednou bude dobrem nebo zlem, je třeba klást mu otázky a pomáhat hledat odpovědi. Co kdyby se princi nechtělo vydat se do světa utkat se s drakem? Kdyby se princezna spřáhla s čarodějnicí? Každá otázka, kterou dítěti položíme, ho jednou může nasměrovat k důležité odpovědi, kterou ovlivní nejen svůj vlastní život, ale i život lidí kolem sebe. Kéž by naše hodnoty formovalo především dětství, jen tím se můžeme vyhnout tomu, že se ke změnám v hodnotách budeme dopracovávat obtížně, často přes frustraci a bolest.