O dospělých a dětech – fejeton Petra Kobzeva

24. říjen 2017
Desetileté děti kouří a jejich okolí nic nepozná. Místo klasických cigaret totiž mají elektronické

Student 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU Petr Kobzev se cítí jako věčné dítě. Neplatí to ale o všech? Kde je hranice mezi dětstvím a dospělostí? Poslechněte si fejeton.

Petr Kobzev sám o sobě uvažuje takto: „Přestože si už platím zdravotní pojištění, necítím se být dospělým. Jsem věčné dítě. Jsem více věčného: věčný student, věčný syn, věčný hospodský povaleč, věčný vypravěč špatných vtipů, věčný badatel po novém a neznámém a také navěky zůstanu naivní. Však jako do jisté míry každý z nás. A kdo tvrdí, že je to tak špatně?“

Autor ve svém fejetonu vypráví příběh, který prožil týden po svých osmnáctinách v Českých Budějovicích. Proč to nepřiznat: šlo o soutěž o to, kdo nejrychleji vyšplhá na sloup veřejného osvětlení. Zdá se vám to dětinské? To je právě klíčová otázka. Dva policisté, kteří na místo dorazili, uznali, že nic nebylo poničeno, ba ani nebyl rušen noční klid, a rozloučili se s mladíky slovy: „Měli byste jít domů. Už jste dospělí, tak se podle toho chovejte.“

Je to ale vskutku tak? Jsou osmnácté narozeniny rozhodujícím mezníkem? Petr Kobzev přemítá: “Jako kdyby máchnutím kouzelného proutku se z ošklivého, nezodpovědného káčátka stane statná a samostatná labuť. Co je to, s odpuštěním, za blábol? Jak můžeme tvrdit, že člověk dospěl jen proto, že dosáhl určitého věku?“

Autor fejetonu Petr Kobzev

A nedosti na tom: „V Americe z toho musí mít ještě větší guláš, protože tam mají atributy dospělosti rozděleny ještě divočeji než u nás. Řídit mohou od patnácti. Za dospělé se považují od osmnácti. Pít mohou od jednadvaceti. Když řídíte auto, můžete ohrozit nejen sebe, ale i spoustu ostatních lidí. Když se řítíte po dálnici ve stotřicítce, jste nebezpeční. Ale poškozovat sám sebe alkoholem a cigaretami se dovoluje o celých šest let později než ohrožování zdraví ostatních? Jak to mám chápat? Tak, že sebepoškozování je skutečným atributem dospělosti, protože již přebírám zodpovědnost za svůj život a je na mně, jak s ním naložím? Nebo se jedná o jakýsi zbytek vlivu náboženské doktríny, protože sebevražda (a co jiného je alkoholismus a kouření než pomalá forma sebevraždy) se považuje za nejhorší z hříchů? Proto by se mi asi těžko žilo v Americe, neboť bych nechápal, co to znamená být dospělý.“

Nebo člověk definitivně dospěje ve chvíli, kdy se stane rodičem? I to autor zpochybňuje: „Rodiče nejsou dospělí. Jsou to jen děti, co mají děti. Jak prosté, že? Uvědomění toho, že rodiče ví o životě stejně málo jako jejich děti, je zásadní proto, aby se děti nebály zkoumat svět na vlastní pěst.“

Pokud si teď říkáte: jak to tedy vlastně je, vždyť si tím už sám nejsem jistý – poslechněte si fejeton. Petr Kobzev vás labyrintem svých úvah dovede až ke vtipné pointě.