O cestě Ludvíka Vaculíka z Brumova do Prahy a zpátky

Ve dnech 2. a 3. října se v Městském muzeu Brumov-Bylnice uskutečnilo sympozium Brumov v díle Ludvíka Vaculíka.

V Brumově se spisovatel 23. července 1926, tedy před 95 lety, narodil. Zemřel 6. června 2015 a v Brumově je spolu se svou manželkou Marií, zvanou Madla, která zesnula 16. ledna 2020, také pohřben. Nyní můžete v Městském muzeu Brumov-Bylnice navštívit pamětní místnost Marie a Ludvíka Vaculíkových.

Kromě pamětní místnosti můžete navštívit také web, kde jsou vedle programu sympozia umístěny Vaculíkovy texty vztahující se k Brumovu. Nejstarší z nich je z roku 1967, poslední – s názvem Až umřu – byl napsán 16. května 2015 a vyšel po autorově smrti 9. června 2015.

V něm Ludvík Vaculík napsal: Katolický pohřeb budu mít na rodném hřbitově v Brumově. Paní učitelka Svatoňová nám drží místo v hrobě č. 55. Je to pěkné místo, odkud je pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne. /…/ Na náhrobní kámen od Otmara Olivy z Velehradu jsem si vymyslel nápis: „Byl jsem tu a možná zas přijdu.“

Synové Ludvíka Vaculíka Jan a Ondřej v Brumově|foto:Alena Blažejovská, Český rozhlas

Do Městského muzea Brumov-Bylnice přijeli v prvním říjnovém víkendu nejen hosté, z nichž někteří vystoupili s vlastním příspěvkem a další se účastnili přátelských debat, také dva z Vaculíkových synů: Ondřej a Jan. Ti byli sice v muzeu také hosty, ale současně byli iniciátory a hlavními pořadateli sympozia.

V rozhovoru s Alenou Blažejovskou to uvedl Jan Vaculík: „Takové nápady vznikají mezi námi jako rodinou a naším brumovským velvyslancem Zdeňkem Ptáčkem, který tady žije a je to kamarád z dětství a je schopen takové věci organizovat. Ale také ten podnět vznikl asi tím, že jsme se tady setkali na pohřbu. Říkali jsme si: Nešla by nějaká jiná příležitost, než aby kvůli tomu zase někdo musel umřít? Hledala se záminka pro přátelské setkání.“

Kdo byl osloven a kdo v brumovském muzeu vystoupil?

„Když jsme mluvili o tom, že bychom mohli udělat sympozium Brumov v díle Ludvíka Vaculíka, tak u toho byl Jiří Peňás a řekl: To je výborný nápad, hlásím se s prvním referátem na téma význam místa v díle spisovatele. Nakonec ale mluvil o něčem jiném a to téma se vytratilo. Pak jsme s bratrem přicházeli na další jména: Daniela Iwashita, Vladimír Karfík – to byla ta kostra.“

Bylo to poprvé, co Vaculíkovi organizovali vědecké sympozium?

„Poprvé. Však to taky podle toho vypadá. Vidíte, že ta vědecká úroveň… no nevím, však to zkuste oznámkovat sama. Impaktovaných příspěvků tady máme nula. Ale kdyby nás to nebavilo, tak to neděláme.“

Vyjde sborník?

„Sborník bude určitě na internetu. Požádáme autory o texty a dáme je na webové stránky zřízené pro účely sympozia. Brzy, v řádu týdnů, by ale měly být hotové nové webové stránky.“

V některých příspěvcích zazněly i kontroverzní poznámky o vztahu Ludvíka Vaculíka k Brumovu a naopak. Přesto se očekává, že sympozium posílí vzájemný vztah?

„Věřím, že určitě. A jestli nějaká kontroverze je, tak bychom se měli snažit jí porozumět. Teď při přípravě sympozia jsem si přečetl Sekyru a vzbudilo to ve mně řadu otázek. Snažil jsem se na ně najít odpovědi mezi pamětníky a zjistil jsem, že to není jen tak. Hlavní postava Sekyry, náš dědeček, tatův otec, byl velký komunista a velký despota. Nebyl tady vůbec oblíben. Zúčastnil se kolektivizace, prosazoval ji velmi razantním způsobem a získal tady řadu odpůrců i mezi komunisty. A potom se vynořil jeho syn, náš tata, taky napřed jako komunista prosazující komunismus s lidskou tváří a potom jako disident. Na takovéhle vesnici měl všechno pod palcem bezpečnostní aparát místní fabriky, protože tady všichni dělali v jedné fabrice, a tam se jich hned ptali: Byl u vás ten Vaculík? Nebyl? Ale vždyť šel kolem vašeho plotu, to se ani nezastavil? Oni se pak taty začali bát zase z téhle strany. My jsme ani pořádně nevěděli, jak to bylo, oni nám to ti lidi neřekli. Není slušné pomlouvat příbuzného – vašeho dědečka. To se člověk dozvídá až s odstupem času.“

Daniela Iwashita na sympoziu v Brumově|foto:Alena Blažejovská, Český rozhlas

Teď byla ale v Brumově-Bylnici otevřena pamětní místnost Marie a Ludvíka Vaculíkových. To je vstřícný krok.

„To je obecně něco, čeho si velmi vážím, že tady je muzeum a že obec dává na muzeum prostředky, že platí dva zaměstnance, kteří se starají o jeho provoz a rozvoj. Když tata zemřel, tak jsme tady udělali výstavu, lidi se sjeli na pohřeb, všem se to líbilo, krásné setkání… Zdeněk Ptáček tehdy přišel s myšlenkou: Co kdybychom udělali výstavu, která by se jmenovala Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpátky. Řehonůřka je to místo, o kterém se tata zmiňuje, že si tu hrál na indiány. Tu výstavu jsme udělali. Z fotek vyhrabaných vesměs z rodinných šuplíků jsme dali dohromady čtrnáct panelů a tam jsme dokumentovali různé etapy jeho života, hlavně jsme se ale soustředili na to, co má vztah k Brumovu. A když výstava skončila, tak tehdejší vedoucí muzea řekla: Je škoda tu výstavu sbalit, najdeme tu jednu místnost, kterou necháme upravit, a tam tu výstavu dáme. A tím vznikla pamětní místnost.“

Pro rozhlasový magazín Zelný rynk jsme připravili i zvukové ukázky z pěti vystoupení. Poslechněte si, o jakých tématech mluvili Josef Holcman, Daniela Iwashita, Vladimír Karfík, Jiří Peňás a Ondřej Vaculík.