Nelze žít mimo dějiny, což je výzva k odpovědnosti, říká Jiří Voráč nad dílem Vojtěcha Jasného

5. březen 2021

Profesor filmové vědy Jiří Voráč vydal knihu Vojtěch Jasný. Filmový básník v exilu. Poslechněte si rozhovor, který s ním natočila Alena Blažejovská.

Jiří Voráč (nar. 1965) je profesor filmové vědy, v letech 1993–2020 působil na Masarykově univerzitě, kde založil a dlouhodobě vedl katedru filmové vědy. Zabývá se dějinami české poválečné kinematografie a posrpnového exilu, je autorem knižních monografií Český film v exilu (Host, 2004) a Ivan Passer: Filmový vypravěč rozmanitostí (Host, 2008) a spoluautorem knižního rozhovoru s Dušanem Šlosarem Jaké hlavy, takový jazyk. Rozhovor o češtině a o životě (Host, 2008). Vedle akademické sféry je také veřejně činný, v roce 2008 obdržel od Nadace Charty 77 Cenu Františka Kriegla. Byl jedním ze studentských předáků v listopadu 1989, je mimo jiné autorem střihového dokumentárního filmu Brněnský Listopad (2019).

Jiří Voráč a Vojtěch Jasný při zahájení filmové retrospektivy v brněnském kině Art, Brno, říjen 2010

V brněnském nakladatelství Host nyní vydal knihu o filmovém režisérovi a scenáristovi Vojtěchu Jasném (1925-2019), který náleží k osobnostem tzv. československého filmového zázraku 60. let, nazvanou Vojtěch Jasný. Filmový básník v exilu.

Volná moravská trilogie

„Ve své knize jsem se mimo jiné snažil ukázat, že Vojtěch Jasný není režisérem jednoho stylu a jednoho filmu,“ říká Jiří Voráč. „Jeho jméno je v českém prostředí spjato především s jeho životním dílem Všichni dobří rodáci, unikátní poeticko-realistickou kronikou poválečného československého vývoje. Nicméně Vojtěch Jasný natočil dalších více než šedesát filmů, z nichž větší část vznikla v zahraničí. Ve své knize jsem se pokusil představit právě tu zahraniční část jeho života a díla. Pokud jde o české období, kromě filmu Všichni dobří rodáci, což je jeho opus magnum, bych připomněl alespoň dva další jeho velké filmy, a sice Touhu, což je povídkový lyrický film z konce 50. let, a moderní pohádku Až přijde kocour. Tyto tři filmy tvoří volnou moravskou trilogii autorských filmů, které se vyznačují zájmem o obecně lidská a společenská témata, lyrickým stylem a osobním tónem výpovědi.“

Různorodá zahraniční tvorba

U zahraniční části Jasného díla je podle Jiřího Voráče těžké vybrat to nejvýznamnější. „Jeho zahraniční tvorba je velmi různorodá co do žánrů, forem, témat. Každý výběr by byl redukcí,“ vysvětluje badatel. Přesto nakonec vyzdvihuje tři filmy: „Prvním z nich je jeden z jeho prvních exilových filmů, drama Maják. Je to příběh vězně, který svůj trest tráví tím, že v odlehlém místě hlídá maják. Tento film je unikátní tím, že se na něm podílelo více exulantů. Kromě Vojtěcha Jasného ještě kameraman Igor Luther a scenárista Ladislav Mňačko. A právě téma exilu jako téma osamělosti je předmětem vyprávění a dává tomuto filmu osobní naléhavost…“

1972: Natáčení dramatu Maják v Izrael u Rudého moře, Ejlat, březen 1972

Jako další příklad Jasného exilové tvorby uvádí autor publikace experimentální dokument Stromy, ptáci a lidé: „Je pojatý jako osobní autorský deník a má formu koláže obrazů, zvuků a hudby, která se obejde beze slov. Vypovídá o pocitovém světě autora, jeho hledání nového domova a rodinných vztazích.“

„Třetím příkladem může být taktéž dokument – podstatnou část díla Vojtěcha Jasného totiž tvoří dokumentární filmy. Je jím snímek Proč Havel?, což je první film o Václavu Havlovi v roli prezidenta. Zachycuje dobovou atmosféru euforie, očekávání, ale zároveň i prvních rozporů. Ukazuje přerod Václava Havla z disidenta v prezidenta,“ vysvětluje Jiří Voráč a doplňuje: „Tento film měl velmi pohnutý osud. U nás byl ve zkrácené verzi – s jednou scénou vystřiženou na přání Hradu, uveden až po pěti letech od mezinárodní premiéry a v úplné, tedy režisérské, verzi dokonce až 25 let po svém vzniku.“ Spletitý příběh podle badatele vypovídá mimo jiné o tom, jak se rodila instituce demokratického prezidenta.

Čtěte také

Nájemný režisér

„Proč o Jasném v úvodu knihy mluvíš jako o básníku a žoldnéři?“ ptá se dále Alena Blažejovská. – Autor knihy vysvětluje: „Pojmenování básník si Vojtěch Jasný vysloužil už v domácím období pro svůj lyrizující filmový styl. Pojem žoldnéř je jeho sebedefinice pro exilové období a odkazuje k tomu, že v exilu působil především jako nájemný režisér, který kočoval od zakázky k zakázce.

Spojením těchto dvou pojmů jsem chtěl vyjádřit napětí a zároveň rozpětí mezi jeho českým a zahraničním obdobím. Chtěl jsem tím vyjádřit posuny a změny, kterými musel nutně projít. Před odchodem do zahraničí točil autorské filmy a pohyboval se v poměrně komfortních podmínkách státní kinematografie, kdežto v zahraničí se musel přizpůsobit konkurenčním a tržním podmínkám produkčního systému. Musel natáčet v německém jazyce a většinou podle cizích scénářů, které musel formovat různými stylovými a žánrovými prostředky.“ Podle Voráče však Jasný básníkem do jisté míry zůstal i ve svém pozdějším období.

Přebal knihy Vojtěch Jasný – filmový básník v exilu

Voráčova šestisetstránková kniha obsahuje kromě čtivě psaných analýz také nerealizovaný scénář Vojtěcha Jasného z roku 1970 Kominíček a korouhvičky, Jasného paměti Ikarské lety a také vzpomínkový text režisérovy manželky Květy Můj život s Vojsou. Do objemného svazku se vešlo i kalendárium, Jasného filmografie a množství dokumentárních fotografií. Text je členěn do kapitol podle jednotlivých etap Jasného života a tvorby, přičemž začíná rokem 1968. Proč?

„Výklad začíná 21. srpnem 1968 čili vojenskou okupací Československa, která znamená pád Pražského jara,“ upřesňuje autor knihy. „Od té chvíle začíná Vojtěch Jasný přemýšlet o emigraci podobně jako desetitisíce dalších lidí. Kniha, která se věnuje exilu, tedy musí nutně začínat tímto datem, kdy začíná radikální společenský i osobní zlom.“ Do exilu pak Jasný odchází v létě 1970. V první kapitole knihy autor pojedná také o tom, jak na Jasného odchod reagoval československý stát. „Byla mu dána výpověď z Barrandova, byl odsouzen ke dvěma letům vězení za tzv. nedovolené opuštění republiky a byl mu konfiskován majetek. Následně byl ještě sledován státní bezpečností jako osoba v emigraci, u níž se předpokládalo nepřátelské konání proti vlasti.“

Vojtěch Jasný převzal Zlatou medaili, Akademie múzických umění (AMU),

Filmový režisér a scenárista Vojtěch Jasný náleží k legendárním osobnostem československého filmového zázraku 60. let. Jako autor proslul zejména baladickou moravskou kronikou Všichni dobří rodáci (1968). V reakci na sovětskou okupaci odešel roku 1970 do exilu a stal se filmovým kočovníkem západní Evropou a Severní Amerikou.

Čím jsou charakteristické jednotlivé etapy Jasného exilového života a tvorby? – „Evropská část je charakteristická růzností forem, žánrů a témat. Točil nejenom hrané filmy pro kina, těch bylo nejméně, ale většinou šlo o televizní filmy, televizní inscenace, dokumentární filmy. Zároveň se pohyboval i na dalších polích, jeho činnost byla až neuvěřitelně rozsáhlá,“ objasňuje vědec. „Byl spoluzakladatelem a uměleckým šéfem filmového studia v Salzburgu, vyučoval na několika filmových školách a také se věnoval divadlu, režíroval na předních scénách ve Vídni, Helsinkách a Bergenu.“

Zástup za Formana

Evropská část Jasného exilu se datuje od roku 1970 do počátku roku 1984, kdy odchází do Spojených států. „Za tu dobu natočil třicet titulů, to znamená více než dva ročně. Už ten počet musí vypovídat o tom, že se na nové prostředí musel adaptovat velmi pružně a velmi dobře,“ podotýká Jiří Voráč. „Umělecky ale příliš uspokojen nebyl, protože jeho touhou bylo dělat autorské filmy. Uvažoval tedy o tom, že odejde do Francie, kde by – jak předpokládal – pro jeho subtilní dílo měli mít větší pochopení. Souviselo to s tím, že právě ve Francii slavil v 60. letech největší úspěchy. Na festivalu v Cannes získaly cenu jeho filmy Touha, Všichni dobří rodáci i Až přijde kocour.“

1990: Natáčení dokumentu Proč Havel? na Pražském Hradě, červen 1990, zprava Miloš Forman, Vojtěch Jasný a Václav Havel

Jasný však dostal nabídku ze Spojených států, a to na dočasné zastupování Miloše Formana při výuce filmové režie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. „Jasný to přijal jako výzvu, odjel do Spojených států a už tam setrval. Právě pedagogická práce se stala hlavní náplní jeho života ve Spojených státech.“ Jasný se pak pedagogické práci věnoval až do roku 2015, do svých 90 let.

Co odhalil osobní archiv Vojtěcha Jasného?

Jiří Voráč pracoval s obrovským množstvím zdrojů, jeho klíčovým zdrojem byl osobní archiv Vojtěcha Jasného. „Našel jsem jej u něj doma v New Yorku doslova pod postelí,“ vypráví badatel, „a objevil jsem tam ohromující poklady, především jeho osobní a filmové zápisníky, které si vedl od počátku 60. let a které si odvezl do exilu. Jinak jeho český archiv vesměs zůstal tady a je ztracen. Součástí archivu byly i jeho rukopisné paměti z konce 80. let a spousta dalších unikátních materiálů typu korespondence, scénářů nebo obrovské sbírky autorských fotografií.“ Pokud historik objeví tak obsáhlý archiv, je to podle Jiřího Voráče požehnání, ale zároveň pohroma. „Zpracovat takový archiv, což je základní předpoklad jeho využití, trvá léta.“

Jiří Voráč při studiu Jasného deníků v jeho newyorské pracovně, New York, listopad 2003

„Koncepce knihy je založena na tom, že by měly do sebe zapadnout dvě linie vyprávění,“ vysvětluje autor, „ta osobní, kterou reprezentuje paměťová literatura Vojtěcha Jasného, a potom historický příběh, který jsem rekonstruoval především na základě oficiálních institucionálních archivů. Ty byly druhým klíčovým zdrojem. Pátral jsem v archivech v České republice i v zahraničí, studoval jsem například i spisy STB v Archivu bezpečnostních složek. Dalším zvláštním případem byly archivy německých a rakouských televizí, ve kterých vznikla většina jeho zahraničního díla.“ Třicet ze šestatřiceti Jasného zahraničních filmů se Voráčovi podařilo dohledat.

Jiří Voráč čerpal i z vlastních rozhovorů s Vojtěchem Jasným, dokonce se stali přáteli. „S Vojtěchem jsme se osobně setkali poprvé v létě 1990 na MFF v Karlových Varech. Tehdy tam probíhala velká retrospektiva československé exilové kinematografie, Vojtěch byl jedním z hostů a byly tam uvedeny dva jeho filmy,“ vzpomíná filmový vědec, který poté začal pracovat na své první publikaci o českém filmu v exilu. „Během další práce a setkávání se mezi námi vyvinul pracovní a posléze i osobní vztah. A nebýt osobního vztahu a tím pádem osobní důvěry, neumím si představit, že by mi s takovou velkorysostí dal k dispozici svůj osobní archiv s tím, že mi důvěřuje, jak jej použiji. Toho si neobyčejně cením,“ říká Jiří Voráč.

Příběh Vojtěcha Jasného je podle autora knihy příběhem odpovědnosti a ideálů, příběhem člověka, který umění považoval za své velké poslání.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.