Natálie Janderová: V žilách mi proudí modrá krev

Děti na prohlídce bekají, chodí výhradně po nevyznačených trasách, osahávají repliky s cedulkou NESAHAT a v ideálním případě také přehlušují paní průvodkyni, aby náhodou její výklad neměl někdo šanci slyšet.

Naše rodina si samozřejmě také nemohla nechat takovou příležitost ujít. Jako dítě mě to nudilo, a tak jsem permanentně rodičům vyhrožovala, že se na místě počůrám. Mé vyjednávací techniky byly efektivní, z prohlídky jsme se vymotali do pár minut a já mohla radostně běhat po zámecké zahradě a žvatlat si, aniž by mi nějaká průvodkyně skákala do řeči.

Na jeden z těch zámků jsme se ale často vraceli. Nerozuměla jsem tomu, proč je z něho maminka natolik unešená. Myslela jsem si, že asi prostě máme benešovský zámek Konopiště po cestě do supermarketu. Dnes koukám, že by to z Podkrkonoší byla poměrně slušná zajížďka.

Pokojíčky měli hezky zařízené, to ano. Ale proč se maminka do Konopiště tolik zamilovala? Vždyť jídlo na stole je z plastu! A kolik lidí se denně prožene po koberečku, který ohraničuje cestu prohlídky! A navíc už asi zase potřebuju čůrat!

Nerozuměla jsem tomu do doby, kdy mi polohlasně a tajemně sdělila: „Tohle všechno mohlo být naše.“ „Naše?“ opakovala jsem nevěřícně. A tak se ke mně dostala domněnka, která se u nás ústně přenáší z generace na generaci. Jediné dědictví, které nám z Konopiště zbylo, je jistá legenda.

Zámek Konopiště - nová vyhlídková trasa - historické katalogy|foto:Věra Hájková, Český rozhlas

Abych vše uvedla na pravou míru. Udělejme pár kroků do minulosti – o něco dál než do doby, kdy jsem zlobila své rodiče. Ideálně do druhé poloviny 19. století.

Přeneseme se za mou prapraprababičkou, která na zámku Konopiště žila a pracovala jako komorná. Jmenovala se Antonie. Neprovdaná dívka na zámku „záhadně“ otěhotněla a brzy  na to se provdala za místního hajného Josefa, který měl být údajným otcem dítěte. Jeden příběh o neposkvrněném početí bychom tu už měli, ale na rozdíl od svaté Marie byla Antonie štědře vyplacena.

Ale proč? Proč musela ze zámku odejít? Kdo byl pravým otcem mého prapradědečka? A proč si toto tajemství vzala s sebou do hrobu a nikomu ho neprozradila?

Tíha tohoto tajemství provází náš rod. Je přirozené, že člověka zajímá, odkud pochází. Troufám si říct, že rodová minulost se stane součástí člověka, i když ji neměl možnost bezprostředně prožít.

Arcivévoda František Ferdinand d'Este|foto:Karl Pietzner (1853-1927)

Nicméně moje rodina si s veškerými nejasnostmi uměla hravě poradit a odpovědět na všechny otázky jediným vysvětlením: Antonie byla vyplacena a donucena odejít z Konopiště, protože dítě bylo levobočkem samotného arcivévody Františka Ferdinanda D’Este.

Kde se tato teorie vzala, dosud netuším, ale odmalička jsem se s ní sžívala a poměrně se mi zalíbila. Komu by se nelíbilo bydlet na zámku a nechat se opečovávat služebnými? Jaká je šance, že bych mohla takto opravdu žít já? Přímí potomci Františka Ferdinanda se doposud o zámek soudí, ale kdyby je to jednoho dne omrzelo…

Najednou už dávalo smysl, že Konopiště navštěvujeme tak často. Dávalo smysl, že s sebou maminka nosila na prohlídku obrázky mé starší sestry a srovnávala malířskou techniku s obrazy nejstarší dcery Františka Ferdinanda a Žofie Chotkové. Dávalo smysl, že si mě každý rok fotili vedle portrétů arcivévodových dětí a potutelně poukazovali na jednotlivé rysy v obličeji.

Během dospívání jsem nasbírala spoustu důkazů, které tuto teorii potvrzovaly. To, že bych mohla mít opravdu modrou krev, jsem zjistila už při první brigádě. Za padesát korun na hodinu jsem roznášela po hospodě pivo a štamgasti na mě sami od sebe hulákali: „Ještě jedno, princezno!“ Nemusela jsem říkat absolutně nic. Věděli to. S největší pravděpodobností si to odvodili z mého důstojného postoje. Takový postoj však není jednoduché si udržet.

V průběhu let jsem zjistila, že lidé a ani samotný život se mnou jednat v rukavičkách nebudou. Koneckonců to k životu patří odjakživa, a to ať už máme krev modrou, rudou, nebo fialovou. Příběh o rodinné historii mě ale přivedl k bádání po kořenech a opakovanému navštěvování zámku Konopiště.

Střízlivým pohledem tuším, že s arcivévodou nemusím být pokrevně spřízněná. Nemění to nic na tom, že pár pokolení zpět do minulosti naše rodinná linie končí a poměrně složitě se takové záležitosti dohledávají, když mnoho dokumentů a archiválií bylo na Konopišti v minulém století zničeno nebo odcizeno.

Zájem o historii u mě neztrácí na intenzitě ani při myšlence, že  Antonie byla možná provdána za hajného proto, že svobodná mladá dívka s nemanželským dítětem by to  neměla v životě zrovna lehké. Možná mi žilami neproudí modř, ale slabost pro fantazii a příběh, který se nemusel – ale také mohl – stát. Svým potomkům ale rozhodně  nehodlám upřít představu o královském životě na zámku, a kdo ví – třeba tuhle záhadu jednou vyřeší oni, až budu srovnávat své obrázky s tvorbou dětí arcivévody. Je snad lepší místo pro strávení důchodu než na zámku?