Jan Krejčí: Poezie trampingu aneb historie našich tátů

Po kůrovcové kalamitě je těžké najít některé značené cesty. Tady nepomůže ani buzola, která se mi rozbila několik let zpátky. Je ještě jeden z teplých měsíců, tak je základem mít čepici. Vypadám trochu jako přízrak červených baretů. Jenže baret je v armyshopech věc nedostatková. Spokojit se musím s maskáčovou kšiltovkou vzor 95, kterou stále nosí naši chlapci, vojáci, a kterou jsem dnes bohužel nechal doma. Vyměnil jsem ji za kultivovanější strécovskou plácačku.

Z hřebene mezi šumperkem a Bludovem jsou Jeseníky jako na dlani|foto:Miroslav Kobza, Český rozhlas

Nejtěžší na čundru je domluvit se s partou kamarádů. Začíná to sáhodlouhým vypisováním na sociálních sítích, které k ničemu jinému už vesměs nepoužívám. Kamarádi jsou nejprve nadšení, vymýšlí program, trasy a pak nakonec jeden po druhém odpadají. Výsledkem je čtveřice, dvě dívky, dva kluci. Nakonec i dívky to vzdávají, že s námi dají jen jeden den a pak půjdou zase domů. Co se dá dělat.

Konečně jsme On the Road. Romantická železnice, Slezský Semmering, nás vytáhne do bývalé nejvyšší rychlíkové stanice. Dnes už tudy jezdí jen spěšné vlaky, i když přímo až z Brna. Kvílení vlaku v obloucích, čerstvý vzduch nezkažený ani tím teplým ze Sahary a všude krásně zelená tráva. Jsme tu.

Čtěte také

V Dolní Moravě vzniká nejdelší visutý most světa

Trochu si holky ze skupiny proklepávám. Jedna z nich je psycholožka. Dříve pracovala v Sudetech s problémovou mládeží a je opravdu trampka. A jak bychom řekli u nás v Brně, prostě borka. Zná všechny tuzemské cestovatele, kteří píší o svých cestách blogy. A tak nadhazuje Viktorku Hlaváčkovou, Láďu Ziburu i Marka Orka Váchu. Já ještě přidávám Mílu Nevrlého, který podle staré školy vše zaznamenal v nedostupné knize Karpatské hry. A téma vydrží skoro až k chatě na Paprsku. Vše utnou borůvkové plantáže rostoucí na hřebenech na hranici s Polskem. Markéta mi mezitím prozradí, že používá merino oblečení, což je sen všech cestovatelů. Jedná se o prádlo ze speciální skotské vlny, které má velice dobré vlastnosti pro dlouhé túry. Odvádí pot, dobře schne, dobře cirkuluje vzduch a tak. Markéta dokonce cvičí i našeho pátého člena výpravy, na kterého jsem zapomněl, na hlídání ovcí. Je krásné, jak jsme všichni na jedné vlně.

Na chatě si dáváme povinné jesenické pivo a zavádíme řeč s mladou maminkou. Jsme malinko skeptičtí k nejdelší visuté lávce na světě, k dříve zamýšlené přehradě či rozhledně na Kralickém Sněžníku. Nevím, jestli je dobré udělat z těchto nádherných tichých hor zábavní park se statisícovou návštěvností.

Zastávka na Ramzové je nejvýše položenou rychlíkovou stanicí u nás|foto:Miroslav Kobza, Český rozhlas

Další trasa vede přes Ostružnou do Ramzové. V půli se s námi loučí naše dámy a my dva kamarádi zůstáváme sami. Nevím, co budu dělat, až se můj společník ožení. Asi jak zpívají Hoboes, zůstanu sám a moje tělo bude jen rozeschlý prám. Nic mi nebude platné, že budu kapitán, svobodný, zvyklý chodit, kam chci. Bratři Ryvolové mi mluví z duše. Někdy si vzpomenu na treky, které chodíme s bráchou. Dva muži ze shakespearovských sonetů. V lijáku, ve vedru, s batohem na zádech. Dorazíme promoklí na hrad Buchlov a jdeme na prohlídku a voda z nás kape. A všude kolem vymydlení lidé ve svítivém outdoorovém oblečení, kteří dojeli pod hrad na parkoviště. Tehdy se stydím a ptám se, patříme sem ještě? Nejsme jen minulost?

Konečně stoupáme na Šerák, sranda jde stranou. Slunce se kloní k západu a tělo vypovídá službu. Všechny ty trampské písně si vymýšlím až od stolu počítače, pěší putování není tak lehké, jak se o něm píše. S krosnou, kterou jsem se snažil co nejvíce odlehčit, a v parném dni často myslím jen na další odpočinek. Je to jednoduché. Člověk jde, povídá si, aby mu cesta ubíhala. A pak v těch chvílích u studánky v Ramzové a při chlebu se sýrem se děje ona romantika. Tehdy vzpomínám na ty doma. Na štíty hor, co nejdou překlenout. Na to, že ubývá míst, kam chodívala pro vodu moje starodávná milá. Na to, že v batohu už nemívám štangli salámu, protože dnešní uzeniny mi nechutnají. Naše uzeniny a párek s fazolí z konzervy už znám jen ze vzpomínek. Z dob, které bych nechtěl, aby se vrátily. Jen kdyby k nám přišlo to dobré, čím naši tátové a mámy žili. I kdyby to bylo jen kolečko salámu.

Kytara u táboráku|foto:Shutterstock

A nakonec nacházíme místo na spaní, pod vrcholem u přístřešku proti dešti. Na kytaru umím pár akordů. Teď by se mi hodila. Jenže by to chtělo ještě oheň. Ten ale už dlouho nerozděláváme, protože víme, že riziko požárů je velké. Také mi připadá, že kolem ohnišť lidé nechávají plno odpadků. Jako by nám chtěli sdělit: byli jsme tu a celé je to tu naše, takže abyste viděli, co jsme za zvířátka. Onu romantiku nakonec vyplní kamarádovo povídání o noční obloze. Dokonce je dnes vidět i Mléčná dráha a všudypřítomné Muskovy satelity Starlink.

Naše cesta se chýlí ke konci. Ráno potkáváme kupu dalších trampů. Všichni se zdravíme a vlastně zdravíme všechny návštěvníky hor. Někdy jen polohlasně, ale jsme nějak všichni spojení. A tak to, co zaseli naši taťkové, to povídání o čundrech, guláších, o dekách, když ještě nebyly dostupné spacáky, nachází úrodnou půdu. Opět se objevují písně z dětství. O Yokohamě a námořníkovi, o mladém kovboji, kterého zastřelili, o vodopádech Niagára. O všem, co dětská duše nechápala a nyní to nachází. O tom, že bychom to zase měli předat dál. Že by měly naše děti procházet stále stejnými nebo lepšími Jeseníky. Že by se měly chvíli cítit zasažení krásou a nakonec se někde usadit, založit rodinu a zase vše předat. Aby byl stále někdo, kdo by zažil rozkvetlé louky nad Červenohorským sedlem. Mladí se vrací do lesů. A jací z nich vyjdou? Snad už nebudou takoví jako dřív.