Krabička se skleněnými korálky a touha po jihu – to je nový román Pasáže spisovatele Michala Ajvaze

Ve ztemnělém bytě po básníku Zenovi Kaprálovi, v prostorách s masivními sekretáři z tmavého dřeva a tajuplným oknem do dvora, jež jako by přímo zvaly k provozování seancí různého druhu, četl Michal Ajvaz ze své nejnovější knihy, která však publiku jeho starších děl může připadat pouze coby další pokračování téhož nikdy nekončícího děje.

Čtěte také

Vím, že budu psát příběh o tajemství, říká Michal Ajvaz

Také v Pasážích nalézáme roviny druhých světů, plynoucích pod povrchem věcné skutečnosti, jež o sobě dávají tušit skrze prazvláštní znamení. Příběhy Pasáží se odvíjejí nesvázány pragmatickou logikou, zásadním motivem je zde omamná touha po jihu či spíše jakési nehmotné vizi jihu. A významnou roli hrají i roztodivné předměty – rekvizity, které mají moc ovlivnit osudy postav. Odkud se v Pasážích, jejichž klíčovými objekty jsou krabička se skleněnými korálky a krabička s prázdnými papíry, bere tato fascinace snovými, vizuálně přitažlivými objekty? Nejen o tom si Kateřina Hejnarová v rámci autorského čtení povídala se spisovatelem Michalem Ajvazem.

„Živou myšlenku básník nevlastní, živá myšlenka spí v temné oblasti, kam záměr nesahá, a probouzí se právě, když je zavolána rýmem,“ přemítá Michal Ajvaz v Pasážích. Toto zjištění považuje pro sebe za obzvlášť důležité – nejen v poezii, ale i v literární tvorbě obecně. Přesto by některý čtenář mohl psaní vycházející z rýmu či jazykové nutnosti považovat za diletantské. Michal Ajvaz připomíná Vítězslava Nezvala, který ve svých pamětech uvažoval nad dvojverším „fialky nevoní – děťátko na koni“, jež mu vyčítali jako stvořené uměle kvůli rýmu. Avšak od Jiřího Mahena se mu dostalo odpovědi: „Ano, ono to tam je kvůli rýmu – ale poezie se dělá kvůli rýmu.“

Když tedy Ajvaz píše, předěl mezi záměrem a látkou slov se pro něj rozpadá. Tak jako básník z knihy Pasáže, rovněž Ajvaz nejprve naslouchá nicotě, z níž se postupně začnou vynořovat obrazy, motivy, drobné děje. Obsah románu vyrůstá z matérie jazyka, která právě – a ne nějaký předem daný spisovatelům záměr – jej vede. Svobodný tok vyprávění pak může Ajvazův tajuplný, filozofující text zavést až do na první pohled nečekaných, absurdních či dokonce komických detailů.

Nejsilnějším motivem ukázky z románu Pasáže, kterou pro brněnské čtení Michal Ajvaz vybral, nicméně zůstává motiv tajuplné touhy po jihu, již cítí jeden z protagonistů – literární teoretik Max. Max je rodilý Vídeňan, krví Rakušan a Středoevropan. V ulicích Vídně ale cítívá závan jižního větru, vůně Středomoří. Dokonce jeho vjem se zdá být až fyzický – jako by teplý vítr byl skutečně s to i přes Alpy přenést silice pinií a cypřišů. Maxova touha měla zásadní vliv na oblast, které se rozhodl profesně věnovat. Přesto však záhy zjišťujeme, že onen jih žije pouze tehdy, zůstává-li nehmotný a nedosažitelný.

A tedy podobně jako unikající, pohyblivý jih, ožívá v Ajvazově devátém románu i tajemství samo. Tiché pasáže Lipska ani krabičky s korálky a prázdnými papíry coby výchozí podnět k napsání díla nikdy nevydají svou jasnou a doslovnou výpověď. Velké slovo ani definitivní dotek transcendentna nepřichází. Právě díky tomu však román Pasáže zůstává vnitřně pohyblivý, tepající, mající schopnost otevřít naše vnímání vůči ještě jinému druhu podnětů. Přitom daří-li se textu kultivovat takový druh citlivosti, snad už jen tím lze jeho kvality právem považovat za nadčasové.