Jiří Kratochvil: Rozhlasové vzpomínky

Už v 60. letech jsem pro brněnské rádio psal fejetony a rozhlasová pásma, například padesátiminutové pásmo Hitchcockland o hororech v umění a v životě. V tom čase tam byl rozhlasovým redaktorem Miroslav Skála, nesmírně populární Peťula, který mi rozhlasové možnosti nabídl. Miroslav Skála byl a je kdosi, takže ho tady nemůžu odbýt jednou větou. S Vlastimilem Pantůčkem založili Večerní Brno a psal pro ně na svou dobu velice odvážné hry, například Drak je drak. Pro brněnský rozhlas vytvořil oblíbený magazín Na shledanou v sobotu, na nějž pak navázala Alena Blažejovská svým sobotním magazínem Zelný rynk. Když na počátku 70. let proběhly taky v brněnském rozhlase politické čistky, byl Miroslav Skála z rozhlasu vyhoštěn zároveň s Antonínem Přidalem a dalšími. Ale z české kultury chválabohu nezmizel, napsal pak celou řadu humorných knížek, z nichž nejznámější je zfilmovaná Svatební cesta do Jiljí.

To Miroslav Skála mi dal do ruky magnetofon, s nímž jsem se vypravil do Prahy pro rozhovor s Ivanem Vyskočilem, jehož Nedivadlu vděčím za porozumění ledasčemu z podstaty kreativity. Takže Skála byl první, kdo mi přiblížil brněnské rádio a měl svou pracovnu tam, kde jsem pak přebýval se svou rozhlasovou kolegyní Alenou Blažejovskou. Když mi tedy v mých padesáti, na počátku 90. let, přišla nabídka z brněnského rozhlasu, moc rád jsem ji uvítal, vždyť jsem se Skálovou zásluhou s brněnským rádiem poprvé setkal už ve svých třiadvaceti, a ta budova na Beethovenově ulici, původně banka Union, mi byla už dávno důvěrně známa.

Jiří Kratochvil v rozhovoru s Alenou Blažejovskou|foto:Petr Veselý

Sice jsem se hned v prvních dnech v rádiu vypravil do Prahy pro rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem (ale rozhlasový magnetofon už nebyla ta těžká kysna, s níž jsem se v 60. letech vydal za Ivanem Vyskočilem), však bylo to zcela výjimečné. Nestal jsem se totiž tím rozhlasákem, co se stále vypravuje mezi lidi, do terénu, nýbrž stal jsem se píšícím redaktorem, což víc odpovídalo mým schopnostem. Vyrobil jsem například rozsáhlý rozhlasový cyklus Obrazy z dějin české literatury a další podobná rozhlasová pásma a cykly. Ale tím nejdůležitějším při tom mém druhém setkání s rádiem byl můj objev rozhlasové hry. Napsal jsem jich hned několik (sedm) a všechny se v brněnském rozhlase realizovaly a některé z nich převzaly zahraniční rozhlasové stanice, od Berlína po Lublaň. Nejúspěšnější byla hra Babička slaví devětadevadesáté narozeniny. Tu přijela natočit v brněnském studiu pražská rozhlasová režisérka, jejíž jméno jsem už zapomněl. Ale nezapomněl jsem, jak se natáčelo celý den (a vlastně do noci) a celý rozhlasový štáb měl přitom z toho natáčení radost, což bylo zásluhou podmanivého kouzla té pražské režisérky. Potom se z Městského divadla ozval režisér Stanislav Moša, jistý si tím, že se z rozhlasové podoby Babičky může vyklubat divadelní hra. Což se taky stalo. S režisérem Břetislavem Rychlíkem jsme hru dotáhli do realizovatelné divadelní podoby. A ta hra taky zaujala režiséra Petera Scherhaufera, a kdyby do toho nezasáhla jeho smrtelná nemoc, tak bych možná další divadelní hry psal pro něho. Ale bez Scherhaufera  to pak skončilo divadelní hrou Černá skřínka, po jejíž opavské inscenaci jsem se už vrátil zase k románům. Takže vlastně zásluhou rozhlasu jsem se dostal až k divadlu, ke své divadelní epizodě.

Prožil jsem si v brněnském rozhlase několik sympatických let. Sedával jsem s kolegyní Blažejovskou v příjemné pracovně, v níž kdysi míval Miroslav Skála na stolku Le Monde (byl nadšený frankofil a myslím, že taky z francouzské literatury překládal), zatímco my s Alenou zas měli na zdi krásný velký plakát s portrétem Oscara Wilda. A jakkoliv jsem byl v rozhlase nesmírně rád, nakonec jsem po necelých pěti letech odešel, protože jsem potřeboval více času na psaní románů. Romány jsou totiž žrouti času. Rozhlas byl pro mě jenom nádhernou odbočkou, z níž jsem se musel vrátit zpět ke své celoživotní posedlosti, k vyprávění příběhů.