Raději bych dostal Magnesii Literu za sbírku povídek, říká držitel ceny v kategorii prózy Jiří Kratochvil

V brněnském Kabaretu Špaček byla ve čtvrtek 10. září oficiálně uvedena nová kniha povídek Jiřího Kratochvila Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Jaká je v porovnání s oceněnou Liškou v dámu? A jaký je vztah autora k povídkám a románu?

„Ve většině povídek je Brno zase přítomné. I když třeba není pojmenované, postavy, které se tam pohybují, jsou Brňáci. Takže vlastně nepíšu nic jiného než brněnské povídky,“ říká Jiří Kratochvil, který letos v lednu oslavil 80. narozeniny.

Ve všech povídkách není stejnou měrou přítomný společensko-politický rozměr. Promítá se to vždycky do jednání postav, do groteskních motivů a podobně?

Milan Uhde prohlásil, že ve všech mých románech a ve většině povídek je přítomna politika. Že se nemůžu zbavit toho, v čem žijeme. Prostě mě to otravuje, to, co se děje v naší zemi – ty následky. Takže píšu vlastně angažovanou literaturu.

V knize je také text Anatomie povídky, kde autor vyzvedává povídky oproti románu. Cenu však sám dostal za rozměrnější prózu. Je Liška v dámu román, nebo není?

Neřekl bych, že vyzdvihuji povídku oproti románu. Prostě je to žánr, který je zanedbáván, nedávají se za něj literární ceny. Nevím o Nobelově ceně za povídky. Ivan Bunin, což je mistrný povídkář, nedostal Nobelovu cenu za povídky, ale za román, který je ve srovnání s jeho povídkami chabý. Povídky jsou považované za podřadný žánr, chtěl jsem zdůraznit, že to tak není. Mistrný povídkář je stejně významný jako romanopisec. Každý z těch žánrů má něco do sebe.