Jak je těžké napsat fejeton

03421048.jpeg
03421048.jpeg

Student Divadelní fakulty JAMU Štěpán Alexander se svěřuje s tím, jak je těžké najít téma a napsat fejeton. Zkoušeli jste to někdy?

Štěpán Alexander je poslední z devíti studentů 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU, které jsme vám chtěli představit. Tito noví autoři se s taji tvůrčího psaní a scenáristiky teprve seznamují – a zjišťují, že první obtíží může být už nalezení vhodného tématu. Může se stát, že někdo umí psát, ale nemá téma – a někdo jiný by věděl o čem, ale neumí to napsat.

Autor se přiznává, že o vhodném tématu přemýšlel už ráno v posteli, pak u kávy… Po obědě vzal psa na procházku. „Na lavičce ve výběhu na Kraví hoře jsem již začal být ze svého přemýšlení zoufalý. Pozoroval jsem mraky, jak pomalu plynou a samovolně tvoří obrazce, jež vypadaly jednou jako želva, podruhé jako člověk s velkou neforemnou bradou. Zrovna takovou, jakou měl barman, co mi včera naléval víno. Řekl jsem si, že nechám své myšlenky plynout a samovolně přetvářet přesně jako ty mraky, a třeba mě poté napadne něco geniálního.“

Čas ale plynul, a nápady ne. „Pokaždé jsem se totiž přistihl při tom, jak usilovně přemýšlím. Tentokrát nad tím, jestli své myšlenky nechávám plynout dostatečně volně na to, aby se staly geniálními. Uvědomil jsem si, že jsem se chytil do vlastní pasti a začal pociťovat určitou skepsi nad svou osobou. Copak doopravdy nemám co říct širšímu spektru posluchačstva pořadu Zelný rynk?

Dalším pokusem o nalezení vhodného prostředí a rozpoložení k tomu, aby fejetonistu navštívila múza, byla pro Štěpána Alexandera večerní návštěva baru. „Z reproduktorů zněla libá hudba a vůbec všude bylo plno inspirace. Ne však na fejeton. Jak jsem tam tak seděl a zíral, obsah popelníku se začal postupně plnit a vína ubývalo. Papíry však zůstávaly bílé jako pohřební kvítí.“

pivo

Čas plynul a autor začínal být zoufalý. Pak mu kamarád poradil zkusit štěstí na internetu. Do vyhledávače v notebooku zadal „generátor náhodných slov. „Prvních deset vygenerovaných výrazů znělo takto: „podprsenka, štěně, srdce, broskev, utrpení, sekta, obočí, trol, kartička, krocan“. Řekl jsem si, že další pokus nebude na škodu. Vzniklo toto: „soda, úsměv, krknutí, chlad, kapka, želva, levandule, pokoj, knot, koleje“. Spojil jsem si ona slova dohromady a přemýšlel nad tím, jakým zázračným asociativním způsobem z nich stvořit téma fejetonu. Díval jsem se na výsledky obou pokusů a napadalo mě plno věcí. Plno věcí hodících se do surrealistické novely. Do fejetonu nic.“

A tu Štěpán Alexander začal připadat jako dadaista. „Vzpomněl jsem si na Dadaismus 2.0. – manifest, který jsem chtěl před nedávnem napsat. Seděli jsme tehdy, kde jinde než za barem, a bavili se mobilní korespondencí dvou přátel, kteří si v podroušeném stavu navzájem posílali básně. Básně psané pomocí generátoru náhodných slov, jenž je součástí programu na psaní esemesek v chytrých telefonech.“

Zajímavé je – uvažuje autor – že původní myšlenka dadaismu byla ze začátku také pojímána jako vtip a revolta. Revolta proti válce, k níž umělci neměli co více říct. Vyjádření nesmyslnosti, z něhož se následně vyvinul uznávaný umělecký směr. A ten vtipně obcházel dosud zažité umělecké konvence dosti razantním způsobem. Způsobem naprosté náhodnosti.

„To mě vede k myšlence, že i pokud máte pocit, že jste vyčerpali témata, že nevíte, nebo nemáte co říct, ale přesto ve vás dřímá kreativita, můžete vždycky najít nějakou kličku a vytvořit něco nového. Můžete se z toho prostě tvořivě vylhat. Třeba jako právě teď já ze svého fejetonu,“ uzavírá Alexander.