Ecce Homo - Édouard Daladier

Édouard Daladier

Před 120 lety se narodil Édouard Daladier, francouzský politik a státník, muž, kterého máme my Češi velmi neradi, a to především pro jeho roli v čele francouzské vlády v době zářijové krize roku 1938, jež vyvrcholila přijetím Mnichovské dohody.

Édouard Daladier spatřil světlo světa v Carpentrasu v rodině bankéře. Vystudoval vysokou školu a stal se gymnaziálním profesorem historie v Grenoblu. Určitě tehdy netušil, že on sám se zapíše do dějin tak málo šťastnými kroky. Po nějaké době se habilitoval a stal se soukromým docentem pařížské Sorbonny. Už v r. 1919 byl poprvé zvolen do Poslanecké sněmovny za Radikálně socialistickou stranu. V r. 1924 se stal poprvé členem vlády, ve které mu Herriot svěřil funkci ministra kolonií. Tuto funkci pak zastával i v několika dalších vládách, přičemž v kabinetu Briandově byl nějakou dobu dokonce ministrem národní obrany, ale později byl uklizen do resortu školství.

Édouard Daladier

Mezi tím dělal kariéru v řadách Radikálně socialistické strany, když byl r. 1927 zvolen jejím předsedou. V r. 1933 si permanentně se opakující politické krize ve Francii vynutily sestavení nového kabinetu, který by lépe vyjadřoval politické rozložení sil. Právě do jeho čela byl postaven nyní již zkušený politický matador Daladier, když se předtím v průběhu r. 1932 spálilo hned několik stejně zkušených bijců, jako byli Pierre Laval, André Tardieu, Édouard Herriot a Joseph Paul-Boncour. Daladier setrval v čele své vlády od ledna do října r. 1933, ale úplnému propuknutí krize nakonec stejně nezabránil. Byl právě podruhé ministerským předsedou, když 6. února 1934 byl Bourbonský palác doslova přepaden davy a vojsko bylo dokonce nuceno střílet. To se v Paříži nestalo od časů Komuny. Republika se ocitla před krachem, někteří stoupenci totalitních režimů doufali v její pád. Nakonec se zachránila dílem zásluhou socialistů, kteří vyvedli do ulic dělníky a poté díky presidentovi [lebrénovi] Lebrunovi, který vyzval bývalého prezidenta Gastona [dumerga] Doumergua, aby sestavil vládu smíření. Doumergue byl mužem značné popularity a načas skutečně situaci stabilizoval. Daladier se mezi tím věnoval opět stranické práci a posílil svoji pozici ve straně Radikálních socialistů. Ta jej také r. 1936 vyslala do Blumovy vlády Lidové fronty do postu náměstka předsedy vlády, který pak zastával i v kabinetu Chautempsově.

Brzy nato Daladier sestavil svoji proslulou třetí vlády. Psal se 10. duben 1938 a Evropa stála po anšlusu Rakouska nacistickým Německem velmi blízko válce. Francie však válku nechtěla a její staronový ministerský předseda ze všech nejvíce. Někdy to vypadalo, že je myšlenkou zachování míru za cenu jakýchkoliv ústupků Hitlerovi přímo posedlý. Dnes však zjišťujeme, že zlým duchem této vlády byl Daladierův ministr zahraničních věcí George Bonnet, který i před svým šéfem tajil řadu informací a manipuloval jej tak, že se nakonec Daladier stal spolu s Chamberlainem symbolem politiky appeacementu. Ústupky Hitlerovi se však staly zhoubou Francie a Daladierova vláda v březnu 1940 padla. Sám Daladier byl Němci internován až do konce války.

Po skončení války se Daladier snažil přes odpor levice rychle proniknout zpět do politického života. V r. 1946 byl zvolen do parlamentu a r. 1949 byl na kongresu Radikálně socialistické strany kandidován na místo předsedy. Tím se nakonec stal Herriot a Daladier se dostal i ve vlastní straně do opozice, když vedl tzv. Sjednocení levicových republikánů. Vyslovoval se proti znovuvyzbrojení Německa, proti Evropskému společenství i proti NATO. I když byl nakonec r. 1957 zvolen do čela své strany, působil na politické scéně už jako mastodont z minulých věků. Prostě se i se svým politickým stylem přežil. To byla pomsta na něm vykonaná za Mnichov, Daladier se musel dočkat okamžiku, kdy jej v politice nikdo nechtěl, asi jako nás r. 1938. Hezký den!