Dobré umění není proti životu, je přesvědčena spisovatelka Blanka Kostřicová

26. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Blanka Kostřicová (vpravo) a Alena Blažejovská

Letos v dubnu oslavila Blanka Kostřicová šedesáté narozeniny. Při té příležitosti jí vyšla nová kniha, nazvaná Dobré umění není proti životu.

Soubor recenzí, kritik a statí vydal Grantis v Ústí nad Orlicí a podpořil jej Pardubický kraj a město Česká Třebová. V něm Blanka Kostřicová žije v domě po předcích, což můžete vědět z jejích próz a koneckonců i ze Zelného rynku, kde s ní už zaznělo několik rozhovorů.

Čtěte také

Její nová kniha je výborem textů za posledních 25 let, vesměs vyšly v literárních a literárněvědných časopisech, zařazeno je i několik recenzí psaných pro Lidové noviny v 90. letech. Název knihy je, jak si můžeme přečíst v úvodním slovu, parafrází výroku Bedřicha Fučíka: „Jenom špatné umění je proti životu.“ Uspořádání svazku je podle abecedního řazení autorů, jejichž díly se Blanka Kostřicová zabývala –  je to tak nejpřehlednější. Nepřekvapí, že více textů je věnováno Janu Balabánovi a Jiřímu Kratochvilovi – jsou to spisovatelé, o jejichž díle vydala i knihy, jmenovitě publikace Románový cyklus Jiřího Kratochvila a Sestupy a naděje Jana Balabána. Jinak je Blanka Kostřicová také autorkou beletristických knih: Ledovcová turistika, Třebovské povídky, Lyžařské povídky, Dole a nahoře, Kronika a Formát šest krát devět.

Blanka Kostřicová

Více textů je v novém výboru věnováno ještě výše zmíněnému Bedřichu Fučíkovi, dále Egonu Hostovskému, Bohumilu Hrabalovi, Josefu Kroutvorovi, Květě Legátové, Markétě Pilátové a Miladě Součkové. Ale vůbec největším počtem reflexivních textů byl obdarován Jakub Deml – všechny byly publikovány v Hostu, a to v letech 1998-2002. Většinou, i když ne vždy, jde o texty doprovázející vydávání Demlových děl v brněnském nakladatelství Jaroslava Erika Friče Vetus Via. Za esenci demlovství označila Blanka Kostřicová knihu Česno  z roku 1924, „esenci autorových erbovních motivů i uměleckých postupů“.

Čím vlastně Blanka Kostřicová v literatuře začínala? Beletrií, nebo literární teorií či kritikou?

„Nejdřív jsem psala texty svoje, v sedmi letech jsem napsala sbírku pohádek, v jedenácti první povídky,“ vzpomíná spisovatelka. „Literární vědou jsem se začala zabývat za studií. Účastnila jsem se tzv. svočky, což je studentská vědecká činnost, a nesmírně mě to těšilo. S tím oborem, literárněvědnou bohemistikou, jsem se dosti potkala. Jedna ze statí v té knížce také je ze studentské doby.“

Jaké bylo tehdy na olomoucké univerzitě milieu?

„Byla to doba strašlivého režimu,“ konstatuje Kostřicová, „ale v rámci toho byla alespoň na olomoucké filozofické fakultě zachována akademická svoboda. Od docenta Galíka jsme mohli slyšet taková jména jako Vaculík, Kundera, Havel, Gruša a další a mohli jsme se i dovědět, kde najdeme Havlovy hry. Všechny knihy sice byly vyřazeny z knihoven, ale časopisy zůstaly a my jsme se dověděli, že v časopise Divadlo z let 1963, 1965 a 1968 jsou tři zásadní Havlovy hry. Výborný byl také docent Skalička, který nám přednášel 19. století a celkově mě to velice zaujalo a inspirovalo. Ta inspirace samozřejmě nebyla pouze od učitelů, ale především z literatury samé.“

Guru Hrabal

Bohumil Hrabal (1985)

Literárním guruem se pro mladou studentku stal Bohumil Hrabal: „Začala jsem ho číst ještě před zahájením studií a pak jsem se mu intenzivně věnovala. Stať v knížce, která je ještě ze studentské doby, je právě věnována srovnání Hrabala a Párala.“ – Drží si Blanka Kostřicová vášnivý vztah k Hrabalovu dílu, nebo to časem překonali jiní autoři? – „Hrabala jsem četla mnoho let, nějaký čas jsem o něm psala, ale dnes už ho nečtu. Nový výbor si vždycky budu chtít vzít na recenzování, to ano, ale jinak se k tomu už nijak zvlášť nevracím, snad s výjimkou Příliš hlučné samoty. Pro mne už to je jakýmsi způsobem uzavřeno. Už to mám zpracováno – nejen literárněvědně, ale především vnitřně.“

Chybí u Hrabala Blance Kostřicové hlubší vrstva?

„Nedá se říct, že u Hrabala chybí přesah, on sám o sobě mluvil jako o ctiteli věčnosti a transcendence a kdovíčeho, ale i v tomto určitě měl svoje limity, jako je máme každý. Ale já už tu jeho tvorbu znám téměř zpaměti a už v tom nenacházím další věci.“

Napadlo mladou studentku Blanku Kostřicovou zůstat na akademické půdě a dál bádat?

„Mně to samozřejmě napadlo, dokonce jsem si to velice přála,“ přiznává se literární vědkyně. „Ovšem v roce 1985, kdy jsme absolvovali, bylo pro mě zcela nemyslitelné zabývat se tou oficiálně povolenou, osekanou podobou české literatury. Ale vzhledem k tomu, že mě za studií velice zaujala i lingvistika, především díky vynikajícímu profesoru Komárkovi, lingvistovi světového renomé, tak jsem využila možnosti přihlásit se na konkurz do Ústavu pro jazyk český tehdejší ČSAV. Byla jsem přijata a nějaký čas jsem tam pracovala. Ale pak se objevily značné zdravotní problémy a musela jsem z tohoto důvodu odejít.“

V 90. letech se pak Blanka Kostřicová k bohemistice vrátila – ovšem už k bohemistice literárněvědné. „Začala jsem recenzovat pro různé časopisy a sborníky, absolvovala jsem postgraduální studium české literatury na své alma mater a takovýmto způsobem se literatuře věnuji dodnes,“ shrnuje.

Mohla si vždy vybírat, které knížky bude recenzovat?

„Většinou jsem si je vybírat mohla, s výjimkou práce pro Lidové noviny, kde byl ten poměr dejme tomu pět ku jedné… Snažím se vybírat si to, o čem mohu napsat pozitivně, protože nerada píšu negativní recenze. Jenže občas se mi stane, že si vyberu něco, co tak dobré není, a pak ta recenze bohužel negativní být musí. Vzhledem k tomu, že se snažím sledovat současnou českou prózu, tak někdy si něco vezmu spíš proto, abych to poznala, než proto, že si myslím, že to bude vynikající.“

Dobré umění a mainstream

To, které umění je dobré, se podle Blanky Kostřicové pozná. „Myslím si, že je omyl domnívat se, že dobré a špatné umění pozná pouze literární kritik. Ten pozná, jaké to má literární hodnoty, ale to dobré a špatné pozná každý člověk, pokud se na to zaměří. Knížka, která je literárně kvalitní, ještě nemusí mít dobré jádro.“

Převažují mezi autory, které Blanka Kostřicová recenzovala a poté zařadila do výboru, spisovatelé křesťanské orientace?

„Vlastně mě to doteď nenapadlo, možná je to nějaká podvědomá inklinace,“ připouští recenzentka. Týká se to například Jakuba Demla a sama Kostřicová doplňuje: „Taky je tam Jan Čep, Bedřich Fučík, koneckonců i Matěj Hořava se k tomu dá přičíst…“ V každém případě se Kostřicová věnuje knihám prozaickým, básnické až na výjimky nerecenzuje.

„Nejsem si jistá, jestli knihy, které recenzuji, mohou patřit k mainstreamu,“ reaguje Blanka Kostřicová na další otázku Aleny Blažejovské. „Možná Anna Bolavá nebo už jmenovaný Matěj Hořava se proti své vůli v této oblasti ocitli. A ještě Marek Šindelka a Vratislav Maňák. Ale on je to taky pofiderní termín – co je a co není mainstream?“

Proč je důležité psát recenze na literárněvědné knihy, dělat vlastně reflexi reflexí?

„Má to svůj význam především informativní,“ vysvětluje recenzentka. „Kromě toho se v recenzi dá upozornit citací na nějaký důležitý moment z dotyčné knihy, něco, co by třeba čtenář mohl přehlédnout. Může to k té knize někoho přitáhnout.“

V recenzní činnosti Blanka Kostřicová samozřejmě pokračuje i po vydání výboru. Ze současné české prózy nejvíce vyzdvihuje Matěje Hořavu, a to především jeho první knihu Pálenka. „Docela zdařile na ni navázal i knihou druhou Mezipřistání, i když si myslím, že Pálenka je mnohem lepší a působivější. Některé knihy Markéty Pilátové bych také považovala za velice dobré, mám ráda především její prvotinu Žluté oči vedou domů, ale v poslední době i knihu S Baťou v džungli o Janu Antonínu Baťovi. Ocenila jsem i první román Anny Bolavé Do tmy, bohužel druhou knížku jsem recenzně přijmout nemohla. Zaujala mě v poslední době i kniha Moniky Zgustové Oblečené k tanci na sněhu s podtitulem Příběhy žen, které prožily gulag. A dobrá je také kniha Karin Lednické Šikmý kostel.“   

Spustit audio

Související