Co je hezké počasí? V nové sbírce o tom píše básník Radek Štěpánek

V básnické sbírce Radka Štěpánka Hezké počasí (vydalo nakladatelství Host v roce 2023) najdeme i báseň Havran pro 21. století. Autor v ní odkazuje mimo jiné na báseň Edgara Allana Poea Havran. „Kus černého plastu, který byl kdysi masem dinosaura / nebo třískou obrovské plavuně,“ píše se tu. Málokoho by asi napadlo napsat báseň o plastovém odpuzovači ptáků, který ostatně jako plašič moc nefunguje.

Je v té básni ironie, hněv – nebo jen všímavost: tak to prostě je – a bude? Ostatně už název sbírky: Hezké počasí… Je to myšleno ironicky?

„Mě na tu ironii moc neužije,“ vysvětluje Radek Štěpánek. „Ironicky to myšleno není. Myslím, že hezké počasí a touha po něm je něco, co nás spojuje s celým živým světem. Zároveň ten název vyjadřuje různost, dynamiku. Každá součást života vyžaduje specifické podmínky a pro každého tedy hezké počasí znamená něco konkrétního a zároveň pro každého něco trochu jiného.“ Je to však také odkaz k dění na naší planetě, která se proměňuje tak, jak se mění její klima.

Mlha nad potokem|foto:Shutterstock

„Hezké počasí pro mě znamená něco trochu jiného, než znamenalo před třiceti lety,“ uvažuje autor. „Ten pojem nezmizí, ale promění se jeho obsah. Hezké počasí se podle mě bude říkat vždycky, ale nikdo neví, co to hezké počasí bude znamenat.“

Redaktorka Alena Blažejovská uvažuje o tom, že všímavost by mohla někomu připomínat rezignaci: Jednoduše koukám a registruju, jak se věci mají, ale sám nijak aktivní nejsem. To mi ale k tobě nesedí. Ona taky už samotná všímavost je určitým stupněm duchovní praxe. Jak ty se na to díváš: je i poezie (včetně jejího šíření ke čtenářům a posluchačům) aktivitou, která může mít pozitivní dopad?

Radek Štěpánek věří, že ano, stejně jako věří, že pozitivní dopad má i modlitba. „Poezie je práce se slovy, která je plná tajemství, a já jsem hluboce přesvědčen o její síle.“ V souvislosti s poezií mluví básník také o etice. „Určitě jsem nerezignoval,“ dodává.

První báseň sbírky Hezké počasí se jmenuje Z nových pranostik. Pranostiky jsou určitým druhem předpovědi, založené na zkušenosti s tím, co se pravidelně opakovalo v dřívějších letech. Ale jak je to dnes? Platí stále pranostiky vycházející se zkušeností našich předků?

„Jestli ano, tak je to smutné,“ přemítá básník. „Teď by mělo být: Únor bílý, pole sílí. A jestli to platí, tak ta pole budou letos asi dost slabá. A moje pranostika „Čím blíž k jaru, tím delší rampouchy“ taky neplatí, když je za oknem deset stupňů a není ani sníh, ani rampouchy.“

Podle Radka Štěpánka budou pranostiky přetrvávat, ale my budeme spíš vnímat, že když únor není bílý, tak pole nezesílí. „Budeme se vůči nim vymezovat negativně – že se ta situace neděje. Ta změna je rychlejší, než dokážeme zaznamenávat.“ Časem se možná vyvinou jiné pranostiky.

Básník Radek Štěpánek si jako každý člověk postupně naplňuje vlastní životní zkušenost. A to i jako manžel a dvojnásobný rodič. Ale taky o tom píše. – Soudí se, že psaní poezie patří k dospívání, adolescenci… a jen málokdo pak u tohoto způsobu formulování svého vnímání a prožívání zůstává i poté, co založí rodinu, nebo dokonce až do stáří.

Proč to všechno potřebuješ zapsat? Jako formu deníku pro sebe, nebo jako dopis pro druhé?

„Doufám, že to hlavně zapisuju jako báseň,“ usmívá se autor. „Ale jinak to splňuje asi oba ty póly. Zaznamenávám si momenty, které jsou pro mě důležité, ale doufám, že se v nich dokáže najít i čtenář. Doufám, že i když píšu o velmi osobních věcech a osobních pohledech na svět, tak si z nich čtenáři dokáží ty svoje básně při četbě udělat.“

Báseň o plastovém havranovi je ve Štěpánkově sbírce Hezké počasí spíš paradoxem. Autor totiž píše především o všem živém: o lidech (nejvíc o své rodině), o zvířatech (hlavně o ptácích), o stromech, rostlinách. Taky o vodě ve všech jejích skupenstvích: o potocích a řekách, o jezerech a o moři, o dešti, mlze, sněhu a ledu. Taky o vzduchu a o světle – tedy o tom, co vytváří prostředí pro život.

Typická je tato pasáž z básně Biozátěž:

„Posunu stůl a sednu si na jinou židli. / Sartre si prý v kavárně vybíral místo zády k oknu, / aby neviděl nic z ohavností nelidského světa. / Také se zkusím dívat do zdi. / Leze tam moucha a spíná nožičky. / Svatá přírodo!“