Aleje nesázíme pro sebe, ale pro naše děti a vnuky, říkají krajinářští architekti Veličkovi
Stromové aleje lemující cesty a silnice patří neodmyslitelně k naší krajině. Markéta a Petr Veličkovi, kteří se prioritně věnují krajinářské architektuře a jsou autory knihy Aleje v české a moravské krajině, byli hosty Apetýtu.
„Historické aleje tvoří velké, mohutné stromy – lípy, duby, javory, někdy břízy. Ale ve městech panují brutální podmínky – proto se zde sází stromy, které by mimo město byly považovány za invazivní až škodlivé, nicméně jsou natolik vitální, že uvnitř města dokážou přežít sucho a prosolování – jedná se třeba o akáty,“ říká v rozhovoru Markéta Veličková.
Proč a kdy se vlastně začaly vysazovat aleje, co všechno nám dávají? „Alej je kompoziční prvek, s kterým se setkáváme u nejstarších civilizací. Stínily zvířata i lidi, usnadňovaly orientaci v krajině, dodávaly ovoce a poskytovaly dřevo,“ vysvětluje Petr Velička. K nám se dostaly za Rudolfa II. Vůbec první alejí byla kaštanová alej v Praze. Hojně se aleje začaly vysazovat po 30leté válce, kdy byla krajina naprosto zpustošená a téměř odlesněná a aleje se staly jedním z kultivačních prvků.
Aleje mají také silný psychologický aspekt – jsou naší identifikací s domovinou a návratem do ní. Přesto má dle slov manželů Veličkových každá alej svůj omezený věk. Ve chvíli, kdy jsou stromy nejkrásnější, jsou vlastně před rozpadem, a proto je nutné je v určitém čase obnovit.
Lipové aleje
Časté a často velice staré bývají aleje lipové. Lípa je naším národním stromem od roku 1848, ale podle manželů Veličkových na tom tolik nezáleží. „Naši předkové si velmi vážili velkých stromů, které dokázaly přežít věky. Měli bychom se s velkou úctou věnovat všem stromům, díky kterým můžeme na této planetě přežívat.“
Přesto je lípa naše historie, naše kulturní dědictví. Má blahodárné účinky na organismus člověka, ale i na kultivaci prostorem. Mezi nejstarší lípy, u kterých je obecně obtížné zjistit stáří, patří na Moravě Bzenecká lípa, která je součástí zámeckého parku. Nejstarší stromy nacházíme právě v zámeckých parcích, tyto stromy pak vytváří doslova živé sochy – byť se už vlastně nachází v poločase rozpadu.
Alej je nikdy nekončící stavba, kterou je potřeba budovat, ošetřovat a obnovovat. Aleje nesázíme pro sebe, ale pro naše děti a vnuky. „Navzdory některým nezdarům, vznikají v současnosti krásné aleje a vznikají díky spolupráci lidí. Velká naděje alejí do budoucna je v pěších stezkách a cyklostezkách. Ruku v ruce s budováním cest se budou budovat i aleje,“ říká v závěru pořadu Apetýt Markéta Veličková.
Související
-
Lžička medu je celoživotním produktem dvou včel, vypočítává včelař
Speciální vysílání z Otevřené zahrady v Brně přiblíží život včel i to, jak se jim aktuálně daří uprostřed jihomoravské metropole.
-
Na Pálavě obnovili po několika dekádách volnou pastvu zvířat
Svahy Stolové hory na Pálavě v letošním roce pomáhají spásat volně se pasoucí ovce a kozy. Pohyb stáda tam zajišťuje pastevkyně se psy.
-
Jak poznat hlasy ptáků? „Žluva zve na pivo, žluna už na něm byla a chechtá se,“ radí pedagožka
Pedagožka Jana Madarászová učí v přírodovědných kroužcích zábavnou formou, jak podle zpěvu poznat konkrétní druh ptáka. Jak se dá jednoduše naučit rozeznat jarní cvrlikání?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka