Zamrznutí je přirozená obranná reakce organismu. Problém ale nastává při dokazování i výzkumu, říkají odborníci

„Freezová reakce je reakce nevědomá, oběť nad ní nemá kontrolu, nemá možnost v daném okamžiku udělat něco, aby se v té situaci třeba chovala jinak. Zároveň je to reakce přirozená, která je naprosto normální. Naprostá většina lidí, když se dostane do kontextu podobné situace, může reagovat podobně,“ vysvětluje fyzioložka a vědkyně Julie Dobrovolná.

Dodává, že problém je nejenom při dokazování, ale vůbec při výzkumu krizové reakce. „Existuje velice malé množství výzkumu, který by se zabýval fyziologií té reakce typu freeze v tom okamžiku, kdy k ní došlo.“

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Česká republika změnu definice znásilnění potřebuje. Dokládá to i soud s Dominikem Ferim

Na sociálních sítích se ve spojení s napadením nebo znásilněním, při kterých se mluví o reakci typu „freeze“ u oběti, objevují komentáře, které případné „nebránění se“ napadaného zpochybňují. Podle profesorky Dobrovolné za tím stojí například i představy, které máme ohledně stereotypu oběti. „Ta by v případě, že by měla mít freezovou reakci, neměla například telefonovat, neměla by mluvit, měla by být smutná nebo neustále plakat. Ale my z praxe víme, že řada lidí, kteří freezovou reakcí procházejí, nemusí splňovat tyto typické stereotypní znaky oběti, což může třeba výrazně komplikovat dokazování při soudních procesech,“ doplňuje fyzioložka.

Čtěte také

Manželé Houdkovi: Chceme vychovat generaci, která už nebude muset čelit sexualizovanému násilí

Snížit pravděpodobnost zamrznutí při napadení podle odborníka na teorii a výcvik sebeobrany a soudního znalce Michala Víta lze. Kvalifikovaný výcvik sebeobrany by podle něj měl být postavený na dobrých odborných znalostech o fungování toho, co se při napadení děje – a to jak úrovni fyziologie, tak i lidské psychiky. „Pokud rozumíme těmto procesům, tak můžeme mluvit třeba i o tom, že snižujeme pravděpodobnost zamrznutí při nějakém napadení,“ dodává Vít s tím, že ale panuje řada odborných názorů na to, zda se takové sebeobraně může naučit každý.

Obecně můžeme říct, že kompetence k sebeobraně možná není naučitelná u každé osoby, například u úzkostnějšího člověka. „Na druhé straně, i kdyby to, co daného člověka učíme, nakonec nevedlo k nějaké optimální reakci, tak i tak tím u člověka navozujeme větší jistotu, že ví, co by měl dělat, kdyby k napadení došlo,“ říká Michal Vít.