Vratislav Färber: Jiří Staněk – Všemi pohárkovými buňkami jazyka

Jiří Staněk se narodil v únoru 1957 v Brně. Vystudoval Farmaceutickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Pracuje jako lékárník šumavské obce Stachy. Od sedmdesátých let patřil k okruhu Zeleného peří Miroslava Kováříka. Je autorem recenzí, písňových textů.

Debutoval v roce 1976 sbírkou Hrací automat. Vydal zhruba patnáct básnických knih (též bibliofilsky), obsáhlý výbor Pornofilie.

Staňkova básnická tvorba je poměrně různorodá, vedle souborů lyrických jednotlivin obsahuje i texty cyklické, tematicky propojené (kupříkladu postavou Jiřího Ortena či Georga Trakla).

Náš výběr se soustředí převážně na komorní lyriku, kterou autor v nerozměrných sbírkách publikoval zhruba v poslední dekádě (nejnovější: Otevřely se dveře letos). I v těchto momentkách je patrné romantické vidění, pomocí něhož se básník poměrně spontánně, aniž by ovšem jeho imaginace vytěsnila rozmysl, vypisuje ze svých životních proměn, erotických tuh i dramat či jiných lapálií. Neopomíjí své brněnské ukotvení – zvláště apostrofováním otce i matky, dotazováním záhady či náhodnosti (svého) početí.

Pozoruhodně je strukturován Staňkův verš vyznačující se zkratkovitým zápisem, náznaky, častými přesahy, výpustkami, expresivním zvoláním, užitím vykřičníků. Integruje pestré výrazivo, včetně odborného. Autor pracuje asociativně, pomocí narážek, užívá nehledanou metaforiku, paradoxy, jeho dikce je plná eufonií. Ve svých úsporných básních nám předkládá malá zatrnutí, nahořklé bilance či jitřící evokace, mnohdy impresivní povahy; rovněž vyznání jdoucí k pointě, gnómatu.

Téměř obsedantně dotazovaná vrženost do světa, do života, ale i do jazyka má kontrapunkt v načernalém humoru, autoironii, jazykové hře, jež může čtenáři, ostatně i autorovi plnit obrozující roli.