Tajemství zahrad. Brno, rodný dům a odchod do exilu v povídce Aleny Wagnerové

Alena Wagnerová je brněnská rodačka a příslušnice skupiny Šestatřicátníků. Tím se nemyslí jen generace narozená v roce 1936, ale v tomto případě i konkrétní pražsko-brněnské uskupení kolem Václava Havla, Jiřího Kuběny, Pavla Švandy, Violy Fischerové a dalších.

Autorka vystudovala biologii a pedagogiku na Masarykově univerzitě v Brně. Byla nejprve dramaturgyní a od roku 1966 působí jako publicistka na volné noze. Počínaje rokem 1969 žije v Saarbrückenu a také v Praze. Pracuje jako spisovatelka, překladatelka a vydavatelka.

Napsala biografii české baronky a mecenášky Sidonie Nádherné, která byla poslední šlechtickou majitelkou zámku Vrchotovy Janovice jižně od Prahy. Právě zde napsal rakouský novinář a spisovatel Karl Kraus svoji slavnou práci Poslední dnové lidstva. Kniha Aleny Wagnerové je současně příběhem zámku Vrchotovy Janovice a jeho zámeckého parku, který se v roce 1942 stal proti vůli majitelky součástí cvičiště jednotek Waffen-SS.

Wagnerová se také dlouhodobě zabývá osudem novinářky a publicistky Mileny Jesenské – přítelkyně Franze Kafky, v roce 1994 vydala její životopis. Další ženou, jejíž život a vliv podněcuje Wagnerovou ke studiu, úvahám a psaní, je Kamila Stösslová – inspirátorka Leoše Janáčka.  

V roce 2008 se stala podnětem četných diskuzí Wagnerové kniha Helden der Hoffnung (Hrdinové naděje), obsahující patnáct rozhovorů se sudetskými Němci – odpůrci nacionálního socialismu a Adolfa Hitlera. Za války byli pronásledováni a po skončení války odsunuti z Československa.

Možná, že to tentokrát už byla její poslední návštěva v domě, ve kterém vyrostla, kde všechno začalo a pokračovalo jinak, než předpokládala, když pětiletá seděla před modelem pokojíčků a představovala si svůj život. Šťastná, protože nevědoucí. Ale to pochopila teprve daleko později. Byl to projekt, na který byla od dětství připravována. Žít budou tady v domě všichni pohromadě, tak to aspoň viděla ma, když jí o její budoucnosti vyprávěla. Jako dospělá se svou rodinou v pospolitosti se svými rodiči. Tak aspoň znala život s nimi i s dědečkem a babičkou. Radostné žití to mělo být, a ve střeše pro ně, mladé manžele a jejich děti, ještě dostavěné dva pokoje a koupelna. Po dřevěných schodech, po nichž teď běhá ona, budou pak běhat její děti. Jen o kuchyni ma nemluvila, protože stejně jako babička, pro všechny chtěla vařit sama. A ona pětiletá, když si hrála se svými pokojíčky, které jí udělal tatínek z dřevěné bedny od cukru, už sama sebe viděla jako mladou ženu v předsíni v prvním patře v bílé halence s krátkými rukávy. Jenže nic z toho se nestalo. Ona odešla a ma zůstala v domě po otcově smrti sama.
Alena Wagnerová: Tajemství zahrad