Oldřich Mikulášek se dovedl trápit pro stvořeníčko, vzpomíná Milan Uhde na básníka

Ze záznamu Aleny Blažejovské, pořízeného v brněnském Kabaretu Špaček, vám přinášíme výběr, na němž Milan Uhde vypráví o Oldřichu Mikuláškovi. Na večeru, který uspořádalo nakladatelství Druhé město, ovšem Milan Uhde také četl a komentoval vybrané Mikuláškovy básně. Básníkova vnučka Markéta zase četla ze své básnické prvotiny Když zhasne obloha. Sama svého dědečka nepoznala – on zemřel v roce 1985, ona se narodila v roce 2004. Proto i jí mohlo Uhdeho vyprávění Oldřicha Mikuláška a jeho vážný zápas o básnickou tvorbu opravdu přiblížit.

Začátky vzájemné spolupráce

Milan Uhde začal s Mikuláškem spolupracovat v roce 1958, kdy jako absolvent brněnské filozofické fakulty přišel jako elév na sedm měsíců do redakce časopisu Host do domu. (Poté nastoupil na vojenskou službu.) Seznámil se s ním však už dříve, v roce 1952, v době, kdy navštěvoval Gymnázium Jiřího Dimitrova. Tehdy na gymnázium přišli spisovatelé Ivan Kříž a Jaromír Tomeček, aby se seznámili s mladými literárními tvůrci, a přečetli si Uhdeho básně a jeho nekrolog na Konstantina Biebla publikovaný v gymnazijním časopise Dimitrovec. O dva měsíce později byl Milan Uhde pozván na schůzi básnické sekce brněnské pobočky Svazu československých spisovatelů, kterou jako její předseda řídil básník Oldřich Mikulášek.

Čtěte také

Některé chyby dělám doživotně, jsem mnohomluvný recidivista, přiznává Milan Uhde v podcastu Momenty

Po schůzi se šlo do hospody, kam starší autoři nakonec svého šestnáctiletého kolegu vzali s sebou. Milan Uhde byl tehdy, dle vlastních slov, mladý svazák – a v hospodě se vedly „všelijaké řeči“, například byl kritizován socialistický realismus. „Mně se ta idea zdála v šestnácti letech nosná a podnětná,“ přiznává Uhde. Na rozdíl od Karla Kapouna a Jana Skácela dal Oldřich Mikulášek mladíkovi důvěru: „Vzal mě pod paži a řekl: Jdeme za osvěhou. On říkal, že do hospody se jde za osvěhou, on se tam osvěžoval. Byla to hospoda naproti Lužánkám, která se jmenovala U koně – už zanikla – a oni jí říkali U hřebce.“

Člověk otevřený a kontroverzní

Milan Uhde vzpomíná na Oldřicha Mikuláška jako na člověka otevřeného, tvořivého a nesmírně vtipného, který měl nadhled. Mikulášek, stejně jako Josef Kainar, ochotně četli Uhdeho juvenilní básně. Kainar je pravidelně oceňoval výrokem: „Chlapče, není to v tom.“ Mikulášek byl vlídnější a říkal: „Hochu, buď trpělivý.“

Čtěte také

Skácelovy básně jsou nadpozemsky moudré, a přitom si na nic nehrají, říká muzikant Pavlica

V 50. letech byl Oldřich Mikulášek komunista, do komunistické strany vstoupil ještě v posledních válečných měsících pod vlivem brněnského novináře Františka Píška. Mikuláškovy názory na umění však byly velmi svobodné a otevřené, ba kontroverzní. Nakonec nesměl publikovat. „Mikulášek byl neoficiální, taky chodil neoficiálně oblečený, ve flanelové košili a modrých plátěňákách. Nad kolenem byly zašívané. Pečlivá manželka Boženka (později Skácelová) je zašívala, to bylo dojemné. Měl asi hluboko do kapsy.“

Vážné rozpravy (nejen o ženách)

Uhde také o Mikuláškovi napsal diplomovou práci, která měla 600 stran. Možná i proto byl prý k němu básník laskavý a přimluvil se za něj, aby získal místo v redakci časopisu Host do domu. „Jak jsem se potom dověděl, na to uprázdněné místo si dělal naději básník Skácel. Dlouho nedovedl pochopit, že jsem to místo dostal já, a náš vztah se tím pádem utvářel velice nepříznivě,“ vzpomíná Uhde.

K Mikuláškově poezii Uhde uvádí: „Mikulášek je ten, který se dovede trápit pro stvořeníčko. Já jsem byl svědkem, jak mluví o ženách. On v té hospodě se mnou mluvíval vážně, to byly vážné promluvy. Nemluvil o tom, jak by se měly psát básně nebo jak je píše, on mně vyprávěl o životě, on vyprávěl o ženách. Byl znamenitým, sugestivním vypravěčem. Nebyl ten typ jako můj drahý přítel Milan Kundera, který byl vždycky toho názoru, že krásná žena může být hloupá, zrádná a tak, protože krása ji vykupuje ze všech hříchů. Toto nebyl Oldřichův názor, nikdy! Žena, která promlouvá, která se ozývá v jeho básních, to je partner, který dovede zatnout nehty hluboko pod kůži a hluboko do duše.“

Léčit se znamenalo slabší poezii

Konečně Milan Uhde také vysvětluje, že nemůže smlčet, že Oldřich Mikulášek byl alkoholik a že tím dlouhá léta i sám trpěl. „Já jsem si toho byl vědom a byla to jedna z příčin, proč jsem přestal využívat krásných básníkových pozvání, abych přišel – já jsem chodil k nim do bytu.“  Na nahrávce si můžete poslechnout několik příhod, které se váží k tomuto tématu. Milan Uhde doplňuje: „Já jsem za ním přišel až do nemocnice a tehdy mi řekl: Já umřu, protože má bolest není fyzická, to je bolest duše. To byla poslední věta.“

Jako důvod, proč se neléčí, prý Mikulášek uvedl, že nechce dopadnout jako František Hrubín. Ten byl dle Milana Uhdeho také alkoholik a po vyléčení už psal daleko slabší poezii. „Protialkoholní léčba člověka přitlumí a on se pak drží ve středních polohách. Pro Oldřicha Mikuláška stejně jako pro velkého básníka Hrubína byla střední poloha smrtelná a on to cítil. To byl ten důvod, pro který se nechtěl léčit. Zaplatil za to velmi tvrdě a jeho báseň Běžící luna dvakrát říká: „srdce, na kterém kámen leží“. To byl tento kámen a on si toho byl vědom.“