„Já jsem tu práci milovala,“ vzpomínala na brněnský rozhlas Věra Mikulášková

„Básníky jsem nepovažovala za výjimečné lidi, ale přece jen byli chytří,“ svěřila se Věra Mikulášková (1928 – 2020) redaktorce Aleně Blažejovské v roce 2004 a dodala: „Já jsem si myslela, že toho tolik neumím. Ale to se tak člověk někdy podceňuje.“

Čtěte také

Věra Mikulášková: Zrcadlo vzpomínek

Negramotná v poezii

Když Oldřich Mikulášek v roce 1952 přišel do brněnského rozhlasu, Věra – tehdy ještě Trojanová – tam už pracovala. „Měl tenkrát od strany a vlády zakázáno psát verše a mohl jenom být redaktorem v rozhlase,“ vysvětlila jeho pozdější žena. „Já jsem tehdy o básnících nechtěla nic slyšet. Žádné básně od Oldřicha Mikuláška jsem neznala, znala jsem jen to, co jsme se naučili ve škole – tedy Stanislava Kostku Neumanna, který hlásal komunistické myšlenky ve verších. Četla jsem hodně, ale v poezii jsem byla negramotná, to mě naučil až Oldřich. Já jsem ho brala jako novináře a normálního člověka, ale vůbec ne básníka. Měla jsem o básnících dost špatné mínění. Říkala jsem si: ti sedí jenom v hospodě a bůhví co dělají. Vždycky jsem si z něj dělala spíš legraci. Až později se mě zeptal Oldřich: Znáš Gellnera? Já povídám: Ne. – Tak počkej, teď budeš žehlit prádlo a já ti budu číst Gellnera…“ Tak se prý Věra Mikulášková dostala postupně k literatuře a poezii.

Literární redakce

Zajímala ji žurnalistika. Když přišla z Třebíče do Brna, neznala nikoho, přesto šla za tehdejším ředitelem J. V. Plevou s tím, že by chtěla pracovat v brněnském rozhlase. Okamžitě ji přijal. Nejprve pracovala ve zpravodajství. „Potom mě Pleva – že jsem se osvědčila – přeřadil do literární redakce,“ vzpomínala Věra Mikulášková.

Po tehdy zemřelém vedoucím literární redakce nastoupil jako její nový nadřízený Oldřich Mikulášek. Netrvalo dlouho a ještě v roce 1952 se vzali. Brzy se narodil syn Ondřej (1953 – 2014), později charismatický herec Národního divadla Brno. Věra Mikulášková proto odešla na mateřskou dovolenou a jako interní zaměstnankyně se do brněnského rozhlasu už nevrátila. O to intenzivněji s ním spolupracovala v pozdějších letech.

Stejně si lidi mysleli, že jsem to psal za tebe

Po odchodu z rozhlasu napsala desítky reportáží pro časopisy Svět v obrazech, Květy, Kultura, Vlasta. „Jezdila jsem po reportážích s fotografem K. O. Hrubým a mívali jsme velké dvoustrany,“ říkala Věra Mikulášková.

„Vzpomínám si na první reportáž, kterou mi nabídli ve Světě v obrazech, abych napsala o Mniší hoře. Ne o zoologické zahradě, ale o Mniší hoře, o její historii atd. A tak jsem si začala shánět materiál a říkala jsem Oldřichovi: Člověče, já si s tou reportáží nevím rady. A myslela jsem si, že mně pomůže, že mně poradí, jak mám co dělat. A on mi řekl: Já ti poradím. Víš, co udělej? Vezmi si papír, sedni si a napiš: Vážení přátelé, přecenila jsem své schopnosti, nevím si s tím rady, takže tu reportáž nemohu napsat. A podpis. – Já jsem se tak namíchla, protože jsem nedovedla pochopit, že mě takový novinář nechá na holičkách a že mě nechce nic naučit. Ze vzteku jsem tu reportáž napsala. Oldřich ji samozřejmě nečetl. Až to vyšlo, tak jsem řekla: Tady je ta reportáž, s kterou jsi mi nechtěl pomoct. A on si sedl, přečetl ji a říká: Na začátek to není špatné. – Pracoval tak se mnou dále a po letech mně řekl: Co by z tebe bylo? Ty by ses nic nenaučila. To bych psal za tebe – stejně si lidi mysleli, že jsem to psal za tebe.“

Čtěte také

Všechno mám! aneb Krabice od banánů. Portrét Věry Mikuláškové

Básně z lásky

Věra Mikulášková byla o 18 let mladší než manžel. „On byl ale mladistvý,“ vysvětlovala, „v létě vždycky nosil plátěné kalhoty a tenisky, takže vypadal pořád jak turista. Strašně rád chodil, v přírodě jsme nachodili kilometry. V chůzi taky psal verše. A když pak chodil o berlích, tak byl velmi handicapovaný.“

Na počátky vztahu prý Oldřich Mikulášek vzpomínal takto: „Ona měla hodně ctitelů a to mě dráždilo. Tak jsem si řekl: Jdu do soutěže.“ Jednoho za druhým odrovnával, přestože ho jeden z nich chtěl srazit ze střechy rozhlasové budovy. Věra Trojanová však Oldřicha Mikuláška stále odmítala. „Když mně bylo 24 let, tak mi napsal básničku, která měla 24 strof,“ vzpomínala. „Pořád mi psal básničky, které jsem mu házela na hlavu, protože mně to vůbec nelichotilo. Ale v pozdější době jsem byla jeho první čtenář a řekla jsem mu všechno, co jsem cítila.“ Vzájemně se provokovali, což bylo kořením jejich života.

Alena Blažejovská s Věrou Mikuláškovou v Mahenově památníku|foto:Alena Blažejovská, Český rozhlas

Tvorba pro děti i kulturní postřehy

Za několik let jí však manžel řekl: „Vždyť ty umíš bezvadně psát, umíš psát pro děti.“ Vydala tedy knížku pro děti. Přesto prý měl představu, že manželka se bude doma starat o dítě a domácnost – a on? „Že bude jako holoubek lítat po hospodách…“ Ona se však nechtěla vzdát toho, že bude také něco dělat. „Začala jsem psát kritické postřehy pro časopisy a deníky v Brně, pak jsem psala i o kultuře, o divadle pro různé pražské časopisy. Jezdila jsem na reportáže s přírodovědcem docentem Šmardou, K. O. Hrubý k tomu dělal fotografie. Oldřich to velmi nelibě nesl a řekl, že se mám věnovat rodině, a ne někde lítat, že takové manželství si nepředstavoval.“ Ona však opáčila, že si zase nepředstavovala, že by byla závislá na muži a že chce být soběstačná. „Dítěti a rodině se samozřejmě budu věnovat, zaměstnaná zatím být nemůžu, ale chci stát na svých nohou, abych od tebe mohla kdykoliv odejít, kdyby bylo třeba.“ Tím nakonec svému muži imponovala.

Televizní ředitelka

Když se pak v roce 1961 zakládalo brněnské televizní studio, byla Věra Mikulášková přizvána, aby napomohla vzniku redakce vysílání pro děti a mládež. Do roku 1987 byla její redaktorkou a vedoucí, která získala za televizní tvorbu mnohá domácí i zahraniční ocenění. Odešla do důchodu, avšak po listopadu 1989 se na žádost, jíž nejprve odolávala, stala od února 1990 do srpna 1992 její ředitelkou.

Od konce 90. let spolupracovala s redaktorkou Alenou Blažejovskou a napsala pro magazín Českého rozhlasu Brno Zelný rynk desítky portrétů osobností, s nimiž se v životě setkala. Roku 2009 pak 60 z těchto kapitolek vydal v knize Zrcadlo vzpomínek brněnský nakladatel Šimon Ryšavý.

Věra Mikulášková byla nositelkou Ceny města Brna za publicistiku.