Spojení skrze výšivky. Zahrada nesplněných snů Daniely Mikuláškové je k vidění ve vile Löw-Beer

Na vernisáži 20. října promluvil kurátor výstavy Pavel Hayek: „S doktorem Březinou jsme se domluvili, že tady v průběhu příštího roku uděláme několik výstav. Dal jsem si za úkol vybrat ty autory tak, aby korespondovali s krásným prostředím vily, ale nejen z hlediska estetického nebo architektonického, ale také s její historií, tedy s rodinou Löw-Beerů, kteří hráli vekou roli ve fenoménu, který se nazývá moravský Manchester, tedy s výrobou textilu.“

Proto pro první z výstav vybral brněnskou autorku, která se zabývá vyšíváním obrazů, pracuje s textilem. „Není v českém ani světovém kontextu jediná,“ doplňuje Hayek, „umělců tohoto typu je hodně. Můžu jmenovat například Michala Pěchoučka nebo Annu Zemánkovou, ve světovém kontextu Tracey Emin – její krásné kresby aktů, které jsou vyšívané obdobným způsobem, jen jsou syrovější a drsnější.“

Pavel Hayek se také svěřil, že dříve Danielu Mikuláškovou jako výtvarnici neznal – dokud neviděl její díla v brněnském klubu Skleněná louka. „Šel jsem tam trochu s despektem. Říkal jsem si: Tak tady nějaká ženská vyšívá… Ale poté, co jsem si tu výstavu prošel, řekl jsem si: To je dost dobré.“

V průběhu přípravy výstavy v galerii vily Löw-Beer se kurátor dověděl, že když Daniela Mikulášková studovala na filozofické a pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, zajímala se o judaismus a odjela do Izraele, kde strávila dva roky, učila se hebrejsky a bydlela v kibucu. „To je další souvislost s německo-židovskou orientací rodiny Löw-Beerů.“

U obrazů Daniely Mikuláškové spatřuje Pavel Hayek kontrast mezi expresivním, razantním rukopisem nitěných kreseb, které vznikají poměrně rychlým způsobem, a zdlouhavým, pomalým procesem, kdy každý obraz vyžaduje mnoho hodin práce. „Ta expresivita je tvořena velmi pomalým způsobem.“ Kontrast vidí i mezi expresivitou a jemným, ženským materiálem – barevnými bavlnkami, které výtvarnice používá. Konečně kurátor upozorňuje i na poetičnost a imaginativnost obrazů Daniely Mikuláškové. „Od monochromního meditativního projevu se odklání k poměrně expresivní razantnosti.“

Růžové a modré krajiny a jejich významy

Jak výtvarnice řekla v rozhovoru Aleně Blažejovské, výstava ve vile Löw-Beer pro ni znamenala zvláštní osobní setkání. „Ten prostor mi vrací vzpomínku na dobu, kdy jsem studovala hebrejštinu a rozhodla jsem se jako dvacetiletá holka jet do Izraele. K té kultuře i historii jsem nesmírně přilnula.“

Hlavní slovo při výběru obrazů měl kurátor Pavel Hayek. „Nechala jsem ho tím volně plynout, on probíral jednu věc za druhou, řadil si je k sobě a takhle to poskládal dohromady,“ vypráví Daniela Mikulášková. „Jsou to obrazy z posledních tří, čtyř let. Ale některé vznikají třeba deset let. Byly mimo rám, někde ležely a čekaly, až je dodělám. A teď se sešly v cyklech nebo skupenstvích, patří k sobě.“

Alena Blažejovská si tyto obrazy pojmenovala jako růžové krajiny a obrazy nebe či deště.  „Ano, vychází to všechno z krajin, které znám nebo mě obklopují, vyjevují se mi. Ty modré – to je moře nebo něco, co je bez horizontu. To byla doba covidu a neutěšených chvil, kdy jsme neviděli konec ani začátek. To pro mě symbolizuje to, že nevidím horizont, a tak ho v těch obrazech nemám. Necítila jsem se svobodně a vlastně se tak necítím doteď – s tím, co se pořád děje.“

Máme tedy doufat spíš v růžové krajiny? – „Ano, ty jsou svobodné, lehké, optimistické. Růžová je barva něčeho v sobě, v srdci, útulného a blízkého. Mělo by to být něco, co nás zjemňuje, co je osobní. Krajina na růžovém pozadí by měla být krajina, kterou si můžeme dát i domů,“ uzavírá Daniela Mikulášková.