Petr Šotnar: Švejk, Gagarin a Einstein

9. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Lada, Josef Švejk

Fejetonem Petra Šotnara mimo jiné připomeneme, že 12. dubna před šedesáti lety vyletěl první člověk do vesmíru.

„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi… Těmito slovy začíná slavný román. Prvního března uplynulo sto let od vydání prvního sešitu Osudů dobrého vojáka Švejka. Na obálce byl obrázek od Lady. Vzduchem letí náboje a dělostřelecké granáty. A uprostřed té válečné vřavy spokojeně pokuřuje z dýmky voják Švejk. Je daleko hubenější než ten růžolící tlustý Švejk, kterého známe. Tak ho Lada nakreslil až o pár let později.

Čte: Vladimír Hauser
Dramaturgie: Alena Blažejovská
Zvukový mistr: Michal De Diana Boro
Režie: Radim Nejedlý

Přemýšlím, jak by Hašek začal svoje vyprávění dnes. Možná slovy: „Tak nám zavřeli okresy.“ Myslím, že Švejkova Českobudějovická anabáze by v aktuálním vydání získala na zajímavosti. Nejspíš by Švejka zatkli v Putimi, protože by u sebe vůbec nic neměl. Ani podepsané čestné prohlášení pro cesty mimo okres. A ta rouška, kterou Švejkovi spíchla paní Müllerová, na hlídku rovněž neudělala nejlepší dojem. Rozhodně neměla parametry respirátoru FFP 2. – Tak nějak by se to mohlo odvíjet.

Víte, co si myslím? Všechny ty zákazy pohybu jsou proti lidské přirozenosti. Člověk je tvor neposedný. Je ovšem pravda, že lidé v poslední době zlenivěli a ze všeho nejvíc si přejí být zavření doma se svým drahým – počítačem. Ale nebylo tomu tak vždycky. Byly doby, kdy se lidé chtěli dostat dál než do sousedního okresu. Někteří dokonce toužili urazit několik desítek kilometrů – směrem nahoru. Zkrátka vyletět do vesmíru.

Vesmírné lety

Jak jistě víte, prvním člověkem v kosmu byl Jurij Gagarin. Stalo se to před šedesáti lety, přesně 12. dubna 1961. Co by asi napsal Hašek, kdyby jeho román začínal v roce 1961? „Tak nám vystřelili Gagarina na oběžnou dráhu,“ řekla soudružka posluhovačka soudruhu Švejkovi.

Gagarin obletěl celý svět a hned na to jej obletěla i zpráva o jeho letu. A tento svět byl v šoku. Já taky. Jen si to nepamatuji, protože mi byly právě tři měsíce. Narodil jsem se tedy doslova do kosmického věku. Americký prezident Kennedy za několik týdnů na to reagoval prohlášením, že do konce desetiletí Američané přistanou na Měsíci.

A skutečně. Na to už si docela živě vzpomínám. V létě roku 1969 jsme na malé černobílé televizi sledovali přistání Apolla na Měsíci. Obraz nebyl moc kvalitní a přistání se podařilo až v pozdních nočních hodinách našeho času. Přesto na mě tyto události udělaly silný dojem. Myslím, že jsme potom vyšli ven, hleděli na noční oblohu a prohlíželi si Měsíc. Říkali jsme si, že tam někde jsou lidé. Bylo mi osm let a měl jsem před sebou ještě měsíc prázdnin a celý život. Pln naděje jsem si pomyslel, že to nebude dlouho trvat a lidé poletí i na Mars.

O pár let později jsem v kině viděl film Kozoroh jedna. Tento film vychází z teorie, že astronauté na Měsíci vůbec nebyli. Šlo sice o let na Mars, ale poselství filmu bylo zcela zřejmé. Byl jsem z toho zmatený. Jak to ve skutečnosti bylo? Co je pravda? – Ptal jsem se sám sebe. A logicky mě napadlo; jak to bylo s Gagarinem a jeho letem do vesmíru? 

Já sám jsem nikdy nepřestal věřit tomu, že Američané na Měsíci přistáli. A v roce 2019 jsem ve Washingtonu navštívil Národní muzeum letectví a kosmonautiky. Tam jsem se nechal vyfotit před lunárním modulem Apolla. A viděl jsem tam úžasné exponáty. Například skafandr Neila Armstronga, prvního člověka na Měsíci, Hubbleův vesmírný dalekohled nebo spojené moduly z mise Sojuz – Apollo z poloviny 70. let.

Že by to všechno byly jen divadelní kulisy? Potěmkinova vesnice? Žijeme v éře alternativních teorií a alternativních pravd. Lidé jsou zmatení a tápou. Nikdo neví, čemu má věřit. Pokud se člověk nechce zbláznit, měl by používat kritické myšlení. Velice kritické!

Myslet kriticky

Někteří lidé však používají spíše nekritické myšlení. Je otázkou, zda nekritické myšlení lze ještě nazvat myšlením. Ale na druhou stranu jsou tito lidé daleko šťastnější. Když jim někdo řekne, že Země je placatá, tak tomu uvěří. Nakonec proč by se tím měli trápit? Země zůstane kulatá bez ohledu na to, čemu věříme.

Problém ale nastane, když má takový „věřitel“ nezvladatelnou potřebu všem sdělit, že Země je placatá. A běda, když narazí na někoho, kdo s ním odmítne souhlasit! Potom začnou létat urážky, výhrůžky a někdy i rány pěstí. V dřívějších dobách byli takoví lidé schopni upálit člověka. A to jenom kvůli jeho tvrzení, že Země není středem vesmíru.

Jakmile se objevil nějaký nositel pravdy a pokroku, lidé nepřemýšleli o tom, co říká, ale hledali způsob, jak ho umlčet. Jednou to byl bolehlav, jindy hranice nebo šibenice. Nikdy však nebyl popraven někdo, kdo lhal a trval na starých omylech.

Raději zanechám těchto neradostných úvah. Aspoň vidíte, k čemu vede kritické myšlení. Začal jsem Švejkem, a tak se k němu na závěr vrátím. V románu se Švejk svěřuje, že se v blázinci setkal s profesorem, který mu vysvětloval, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní. – To zní podivně, že? A vidíte! Podle názoru vědců z Ústavu teoretické fyziky Univerzity Karlovy to někdy v roce 1911 nebo 1912 mohl Hašek slyšet v hostinci U Kalicha přímo z úst Alberta Einsteina.   

autor: Petr Šotnar
Spustit audio

Související