Petr Šotnar: Potřebujeme kulturu?

22. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Prázdné divadelní hlediště (ilustrační foto)

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Poslechněte si fejeton Petra Šotnara, který čte Vladimír Hauser v režii Lukáše Kopeckého.

Už je tomu rok, co i k nám dorazil nový koronavirus. Nejprve to vypadalo, že jsme my Češi protekční děti štěstěny a že se nám virus víceméně vyhne. Ale koncem léta nás nachytal na hruškách. Od té doby už jsme dohnali, ba předehnali okolní svět. Ostatně, předehnat okolní svět vždycky bylo naším cílem. A naši zákonodárci nám darovali mnoho užitečných zákonů, které významně ovlivnily naše životy.

Je zajímavé, že se při splnění určitých podmínek smíme potkávat v továrnách, v kancelářích, v supermarketech, a dokonce i v prostředcích hromadné dopravy. Z vlastní zkušenosti vím, že v některých továrnách donedávna roušky vůbec neřešili. A nikomu to nevadilo. Ovšem na koncert, do divadla nebo do galerie už hodně dlouho v žádném případě nesmíme. Jako kdyby se v kulturních institucích viry šířily rychleji a byly nakažlivější než jinde. Žádná seriózní vědecká studie ale nic takového neprokázala.

Co tedy vede mocipány k tak radikálnímu omezení kulturního života? Určitě jsou přesvědčení, že na uměnímilovný lid musí být maximální přísnost. Uměnímilovný lid totiž nevyhrává volby. A stále jsou s ním nějaké potíže. Proto se vůbec nedivím, že se mocipáni na tento lid hněvají.

Jako například král Claudius. Ten se taky rozhněval, když zhlédl ono podnětné divadelní představení, které pro něho uspořádal princ Hamlet. Umělci často provokovali a dráždili mocné. Ukazovali mocipánům, co dělají a jak se chovají. Nastavovali jim pravdivé zrcadlo. A který mocipán by se rád díval pravdě do očí? Žádný!

Svět bez kultury

Zkusme si ale představit svět bez kultury. Co by z našeho světa a naší národní identity vlastně zbylo? Vždyť bychom neměli ani hymnu. Ta je přece původně píseň z divadelní hry Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka. V životě našeho národa hrála kultura a zejména divadlo zcela zásadní roli.

A kolik práce a úsilí stálo naše předky vybudování Národního divadla v Praze! Jen si to zkusme představit. V lednu 1845 předložil František Palacký žádost o „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení“ samostatného českého divadla. Ale až v dubnu roku 1851 vydal Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze první veřejné provolání k zahájení sbírek. Letos je tomu právě sto sedmdesát let.

Na stavbu národního divadla přispěli příslušníci české šlechty, úspěšní podnikatelé, různé instituce Českého království a nemalou částkou také sám císař František Josef I. Významnou měrou se na financování divadla podílely také loterie a sbírky mezi obyčejnými lidmi.

Klíčové role divadelníků

Ve 20. století čeští divadelníci sehráli důležitou roli v klíčových okamžicích národa. Například ve 30. letech na hrozící nebezpečí fašismu reagovali svými hrami Voskovec a Werich v Osvobozeném divadle. Ale také Karel Čapek ve svých dramatech kritizoval nástup totality v Německu.

V 60. letech, kdy došlo k politickému uvolnění, bylo možné hned v několika divadlech vidět aktuální hry, které často v jinotajích, přesto však srozumitelně kritizovaly novou socialistickou totalitu. K odvážnějším patřilo Divadlo Na zábradlí, kde uvedl několik svých her začínající dramatik Václav Havel. Lidé se tehdy chodili nadechnout závanu svobody také například do Činoherního klubu i do dalších divadel. A u nás v Brně především do Divadla na provázku.

Živě si vzpomínám na vzrušení, které doprovázelo každou návštěvu tohoto divadla. Například v době natáčení filmu Amadeus navštívil Divadlo na provázku režisér Miloš Forman. V té době oficiální média o přítomnosti slavného emigranta pochopitelně neinformovaly. Provázci tenkrát hráli Příběhy dlouhého nosu a já jsem seděl v řadě hned za Formanem. Svědčí o tom fotografie, kterou pořídil Jef Kratochvil a lze ji vidět v knize o Evě Tálské.

V roce 1988 měla v Divadle na provázku premiéru hra k výročí vzniku Československa s názvem Zítra to spustíme, kterou na zapřenou napsal Václav Havel. To byla doba, kdy už bylo ve vzduchu velké napětí mezi vládní garniturou a většinou obyvatelstva. V listopadu 1989 se divadelníci stali prvními, kteří podpořili stávkou studenty. V divadlech se přestalo hrát a herci diskutovali s diváky o vzniklé situaci. Tím významně přispěli k politickým změnám a bezpochyby i k tomu, že se tyto změny obešly bez násilí.

Ale i dnes, v době daleko svobodnější, je třeba se mít na pozoru. Kdo se o svobodu a demokracii nestará, může o ni snadno přijít. Proto je dobře, že někteří divadelníci upozorňují na podivné pikle některých politiků, kteří tu skrytě, tu otevřeně dávají najevo svůj odpor k demokracii a sympatie k autoritářským manýrám.

Síla lidu

Vraťme se však k Národnímu divadlu v Praze. To bylo slavnostně otevřeno 11. června 1881 premiérou Smetanovy opery Libuše. Letos tomu bude sto čtyřicet let. V divadle však bylo odehráno pouze dvanáct představení a potom byl provoz přerušen, aby bylo možné dokončit stavební práce. A v jejich průběhu došlo 12. srpna 1881 k požáru divadla.

Lidé tuto událost brali jako národní katastrofu. Přesto se s velkým odhodláním pustili do nové sbírky. Během šesti týdnů byl vybrán milion zlatých, přičemž za celou dobu od roku 1850 do roku 1884 bylo shromážděno něco přes tři miliony a dvě stě tisíc zlatých.

Musíme si uvědomit, že v té době daleko víc lidí než dnes vědělo, co je to hlad. Přesto byli tito lidé ochotni na Národní divadlo přispět. Po pravdě řečeno nad tím nepřestávám žasnout. Zvláště, když si uvědomím, že pro naši současnou politickou elitu je divadlo, stejně jako celá kultura, v podstatě zbytečnou věcí. Náš nejvyšší představitel přeje umělcům jenom bídu a hlad. Za zmínku stojí, že na obnovu Národního divadla znovu přispěl i císař František Josef I. A dokonce částkou mnohem vyšší než poprvé.

Když mlčí múzy, mluví zbraně

Jsme v situaci, kdy divadla nesmějí hrát už dlouhou řadu měsíců. Říká se, že když mlčí múzy, tak mluví zbraně. Můžeme se tedy právem domnívat, že jsme se ocitli ve válce. Ale v nějaké podivné válce – říká se jí „hybridní“. Mnozí si toho ani nevšimli. A to přesto, že bojiště není mezi zákopy, ale přímo v našich hlavách. Dnes se totiž bojuje o mysl lidí. Nepřítele není nutné hned zabít. Stačí, když si bude myslet to, co chceme. Pak bude totiž také dělat to, co chceme.

Když ale múzy mlčí, tak se vytrácí kultura. A ovšem také kulturnost. Lidé hrubnou a jsou agresivnější. A když divadla nehrají, tak i náš národ skomírá. Nevím, jestli je to všechno nutné. Ale jsem přesvědčen, že pandemie jednou pomine. Doufám, že to bude dřív, než se z toho definitivně pomineme my sami.

A potom nastane čas, kdy budeme naléhavě potřebovat kulturu. A já doufám, že pravověrní divadelníci povstanou z popela bohatší o novou zkušenost. Pak budou schopni ještě daleko lépe a přesněji ukázat lidem pravdu. Pravdu jasnou jako slunce a ostrou jako břitva. Už se těším, až opustím svoje hnízdečko, přesněji řečeno svoje útulné kulometné hnízdo, sundám maskáče, hodím se do gala a vyrazím za kulturou.

autor: Petr Šotnar
Spustit audio

Související