Pavel Švanda: Náš stát

Národy, obývající určité území, nepochybně trvají, i když se mění jejich jazyková kultura i způsoby života. Také státy prosperují, nebo upadají do krizí, z nichž se probouzejí v jiné podobě. Mění se hranice, někdy i obyvatelstvo a také zákony. Týká se to i velmocí, natož zemí střední velikosti. Jen těch rozličných pojmenování, jež nesla naše vlast v minulém století. Přitom pořád jaksi předpokládáme, že obýváme prostředí, jež živě souvisí s dílem Masaryka. Nebo třeba i s osobností a představami Karla IV.

Naše dnešní situace naplňuje znaky přelomové doby. Pociťujeme signály skoro tajemného dění, jež bývá pro současníky většinou neprůhledné.  Když se odehrávají dějiny, strhávají podstatná data mimo obzor jednotlivce. Můžeme se informovat o situaci na frontách, o cenách energií a potravin, o výši nájmů, o kurzu měny a podobně. Ale proč se děje před našima očima zásadní proměna našeho světa, nevíme. Netušíme, kdy a kde skončí proces, který snad začal úderem pandemie a pokračuje hospodářskými potížemi, klimatickou nejistotou a válkou v naší blízkosti.

„Nový“ svět bude jistě zase naplněn lidskými slabostmi i dobrou vůlí. Avšak dosavadní způsoby bohatého života a dychtivého hledání zážitků budou možná omezeny dlouhodobými mocenskými napětími a klimatickými aktivitami.  Některé možnosti, například široce dostupné cestování po celém světě, mohou pohasnout. Nepřehledně dynamický soubor lidských povah, z něhož jako jednotlivci vnímáme sotva zlomek, tu zůstane. A proto setrvávají i státy a jejich aparáty, ne jako posvátné zkameněliny, jimž se jednou dvakrát do roka klaníme, ale jako nezbytná lidská zařízení. Umožňují totiž, případně vnucují soužití i protikladným povahám a zájmům.

Právě v té věci jsme vskutku dodnes živě spojeni s našimi předky, kteří založili náš stát, tehdy pod názvem Československo, jako republiku. Od podzimu roku 1918 učinili zásadní volbu, když si svůj i náš domov zorganizovali jako parlamentní demokracii. Což má dodnes své výhody.

Prožíváme-li opravdu dobu zásadních proměn světa a našeho obrazu o něm, pak nám zakladatelské osobnosti přelomové hodiny po první světové válce vybraly dobře. Právě parlamentní demokracie zahrnuje možnosti postupné a zákonné proměny politické scény, a tedy pružného fungování státního organismu.

Říká se teď dost často, že společnost česká, jako slovenská, německá, evropská, americká, polská  atd., je rozdělena zásadním způsobem, až ohrožujícím naši životní stabilitu. Ale o čem vlastně mluvíme? O tom, že existují zjevná napětí mezi různými pohledy, názory, zájmy a postoji ke státu a jeho roli.

Právě dynamické až tragické zkušenosti z minulého století vyústily v poznání, že parlamentní demokracie je přece jen nejúspěšnější metodou, jak ustát nároky názorových rozporů a naléhavých proměn. Metody „pevné ruky“ sice na pohled vypadají monumentálně nedotknutelné, ale v jejich zkamenělé mohutnosti často bývají skryty plísně plíživého úpadku. Odkazem na pružné demokratické instituce, schopné reflektovat naléhání času, jež sobě i nám zvolila zakladatelská generace podzimu 1918, jsme dosud skutečně spojeni s tím, co nazýváme Masarykovou republikou, i když název, hrance i obyvatelstvo se od té doby značně změnily. Právě v čase naléhavých rozporů se k této tradici můžeme obracet s důvěrou, že máme po ruce prostředky, jimiž zvládneme i případné výrazné proměny našeho životního horizontu.