Padesát let tramvajákem v Brně: na konečných dělá Jiří Hauser cviky, na dobrou náladu jí banán

„Ukážu vám, co dělávám na konečné. Ale jinak se to samozřejmě nesmí,“ směje se tramvaják, když zavírá kabinu řidiče a pověsí se na oranžové madlo nade dveřmi. Začne dělat shyby jako na hrazdě. „Dřív jsem udělal třeba čtyřicet, teď tak deset. Za den je to asi devětkrát nebo desetkrát,“ vypočítává řidič s už jen málo vlasy a krátce střiženým bílým knírem.

Tramvaják Jiří Hauser cvičí v šalině|foto:Tomáš Kremr, Český rozhlas

Do dopravního podniku nastoupil v osmnácti letech. Vzali ho tehdy na konzervatoř, ale nastoupit nemohl, musel se postarat o ženu a dítě. O něj se pak staral po rozvodu. „Pořád jsem si říkal, že mám ještě čas, čas, čas. Ale nakonec jsem tu zůstal. Jsem rak a raci jsou věrní, neradi mění. Tak asi proto. Řídit umím, jinak zručný nejsem, nerad si špiním ruce,“ doplňuje muž.

Těšení se na klid i koníčky

Do podniku přivedl i svou druhou ženu, pracovala tam nejprve jako řidička, pak jako revizorka. Oblíbenou linku nemá, radši jezdí s moderními stroji než starými kusy, a už vůbec ne s historickými tramvajemi. Jako důchodce pracoval vždy jeden den v týdnu. A na klid bez práce se těší. „V neděli jsem se nemohl dívat v televizi, na co jsem chtěl, kvůli vstávání v pondělí ráno. A taky mám hodně koníčků. Jsem houbař, turista, kynolog, dřív jsem se potápěl,“ vyjmenoval Hauser a dodal, že dobrou náladu si udržuje tím, že jí banány.

Jiří Hauser přebírá pamětní list za 50 let v dopravním podniku|foto:Tomáš Kremr, Český rozhlas

„Moc děkuji a budu na vás v dobrém vzpomínat jako cestující. A držte mi palce, ať se dožiju hodně let. Kartářka mi slíbila 153 let a 3 děti,“ prohlásil, když od nadřízeného Pavla Zemánka, vedoucího střediska tramvajové dopravy DPMB, přebíral zarámovaný pamětní list.

„Padesát let na pozici řidiče je téměř nemožné. Je to opravdu rarita, asi dva roky zpět měli kolegové z autobusů jednoho padesátiletého pracovníka, jinak je to ojedinělé,“ připomněl Zemánek.