Norský autor Fredrik Brattberg představil na Měsíci autorského čtení drama o smrti dítěte Návraty

Jedním z hostů festivalu Měsíc autorského čtení byl v červenci také norský dramatik Fredrik Brattberg. Spisovatel, který se původně živil jako hudební skladatel, následně uspěl v zahraničí jako autor divadelních her a dnes patří k nejčastěji inscenovaným norským dramatikům v mezinárodním prostředí. Jeho hry zařazují do svých programů prestižní francouzská i německá divadla. Ovšem ani českému publiku nezůstává Fredrik Brattberg neznámý. Jeho hru Návraty uvedlo v roce 2017 brněnské Divadlo Feste, zatímco s dramatem Pozice zvítězil v soutěži o Cenu Ferdinanda Vaňka pořádanou časopisem Svět a divadlo.

Ve hře Návraty, kterou na Měsíci autorského čtení představil, využívá Fredrik Brattberg svůj specifický skladební postup: neustálé opakování jednotlivých motivů a scén, skrze něž je děj postupně transponován do nových souvislostí. Herci i publikum jsou tak vedeni k novým interpretacím. Toto prozkoumávání dramatického okamžiku – v případě Návratů extrémní situace rodičů po ztrátě syna – skrze jeho prodlužování až k neúměrnosti může připomenout techniku režiséra Ingmara Bergmana, jenž ve svých filmech nechával kameru upřenou do tváře protagonistů na samou hranici únosnosti. Až do okamžiku, kdy se škála hereckého gesta vyčerpala a na kratičký okamžik bylo do obrazu vyvoláno cosi ukrývajícího se v hloubi lidské duše za ním.

Stát se neviditelným

Co přesně se přihodilo synovi, který se stále vrací, ve zbídačeném stavu, se záhadným pocitem neutišitelného hladu, nicméně zůstává do konce hry nevyjasněno. Katarzi Návratů lze však nalézt v jiném místě. Klíčovým tématem je totiž proces truchlení, smiřování se a naléhavé, v jistém smyslu nesmyslné, ale zároveň hluboce lidské touhy po návratu k utěšené všednosti. Co je normální pro rodiče, kteří přežijí své dítě? Ačkoli ženu a muže v průběhu děje obklopuje bezpočet všedních jevů, koloběh návratů se zastaví teprve v okamžiku, kdy frekvence synových umírání a obživnutí dosáhne rychlosti světla a on se tak stane neviditelným – a teprve tato neviditelnost přichází coby prazvláštní setrvalý stav, konečně pojem, jímž lze synovo bytí zachytit.

„Nikdy nám nechyběl, bylo nám to jedno,“ uzavírá matka. Emoce, jež bude replice herečkou přiřazena, zůstává – bez jakékoli scénické poznámky – plně v rukou režie. Právě tato otevřenost a její vůle postihnout extrémní motiv smrti dítěte v plné šíři je nicméně tím, co otevírá hru Návraty publiku napříč kulturami.

Co v našich soukromých světech a v naší společnosti nese takovou bolest, že ji nedokážeme ani pojmenovat? Co očekáváme od procesu truchlení? K jakému stavu se toužíme dobrat a ve kterém okamžiku naše utrpení ustává? Odpověď Fredrika Brattberga nesestává z žádných slov. K našemu překvapení však nespatřená plyne přímo před našima očima.