Miroslav Balaštík: Čte ještě někdo poezii?
„Zeptáte-li se dnes studentů literatury, jestli čtou poezii, přihlásí se z třicetihlavého semináře jeden. Máte-li štěstí na zvlášť chytrou skupinu, tak dva,“ říká šéfredaktor brněnského Hosta a odborný asistent na Ústavu české literatury a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Miroslav Balaštík.
Nejde však jen o to, co se čte anebo nečte mezi studenty. Balaštík vysvětluje:
„Nechci žehrat na úroveň dnešních studentů. Ti jsou jen viditelným příznakem obecnějšího jevu…. Podíváte-li se dnes do literárních časopisů, zjistíte, že recenze na básnické sbírky píší už téměř výhradně básníci. Kritici, kteří se kdysi zabývali poezií, jako Jiří Trávníček, Petr A. Bílek či Martin Putna (mě samotného nevyjímaje) se už dávno věnují próze, literární vědě nebo literatuře faktu.“
„Přistihuji se, že mne oslovují verše básníků, které osobně dobře znám. Verše autorů, jako je Petr Hruška, Martin Stöhr, Bogdan Trojak, Vít Slíva a několik dalších. Ale přiznám se, že je nečtu jako poezii, ale spíše jako osobní vzkaz, zprávu a rozpravu o světě, který s nimi sdílím, kterému rozumím a kde jsem doma.“
Poezie je podle Balaštíka magickým rituálem, který má moc na svět bezprostředně působit a proměňovat ho. Pro básníky také představuje společný jazyk, „řeč zasvěcených“. Četba poezie jiných básníků je pro ně inspirací a její tvorba gestem sdílení a uchovávání společného jazyka. Není však pro ostatní – pro čtenáře – už dávno jazykem mrtvým, který neovládají a kterému nerozumí?
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
