Matka měla ráda třešně, vzpomíná ve své sbírce básník Jiří Dynka

V úvodu jedenácté sbírky Jiřího Dynky (narozeného v roce 1959 v tehdejším Gottwaldově) čteme o cestě k „lyrickému já“. Její název Matka měla ráda třešně naznačuje návratový a bilanční tón. Autor se vážně ptá, co je to být básníkem, jaká je role psaní. V jeho sebereflexích se objevuje i odstiňující autoironie: „textový kutil“ – „umělec řeči“. Psaní může být též „protézou“ a „podomácku vyrobená poezie“ vyhýbáním se životu.

Bilance přichází v čase nové role prarodiče, se statusem „penzisty začátečníka“. Zní imperativ bdělého stáří bez iluzí, jež se nemá odkládat na čas „naděje nejistot“, když je člověk jen host a existuje s vědomím, že už žil.

Odchod a neexistence matky nejsou líčeny nijak expresivně či pohnutě, stávají se metronomem posunu událostí. V Dynkově zčásti laboratorním zápisu tvoří vhodnou folii pomáhající spatřit tušené prázdno.

Čtu proto, abych věděl, jak nemám psát

Jiří, pokusil by ses charakterizovat či vymezit svou poetiku (či její směřování), i když se časem přirozeně proměňuje; případně dát její záměr do vztahu k byvším uměleckým směrům, či básnické tradici? – Atribut postmoderní (míněno v literatuře) je možná dnes již docela vágní. Experiment je zase velmi široká množina.

Od začátku mého básnění se mi poezie zdála být ideálním způsobem úniku – do Giacomettiho Paláce ve čtyři hodiny ráno…, poezie krásná jako matematika, jako Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě Miloslava Ištvana, až mě básník Veselský vyzýval: Pište lyriku! Dřív jsem říkal, že píšu poezii, ne básně. Teď ale místo neosobních Stylistických cvičení Raymonda Queneaua je pro mě směrodatná Seifertova lyrická autobiografie – Býti básníkem…

Roky si povídáme o knížkách, jsi velký čtenář a znalec – nejen – (pečlivě a osobně) vybraných prozaických děl; cizí texty tvoří často kontext pro texty tvé, pracuješ s aluzemi, parafrázemi, citáty, do svých básní zatahuješ dokonce reliéf své knihovny – „poslední vůle“. Je čtení (a kontakt s knihami) pro tebe něčím, co může „sloužit“ jako nepochybný, živý a produktivní impuls pro tvé dosud nefixované slovo, psaní?

Čtu proto, abych věděl, jak nemám psát – prohlašoval jsem v mládí. Nicméně četba a psaní jsou pro mě neoddělitelné. Čtení je součástí mé poetiky – uvádí mě do jiného stavu bystrosti. Když začnu číst, začnu básnit.

V posledních (několika) sbírkách cestujete – většinou se ženou – po Čechách, sám chodíváš na kratší štreky. Stává se pohyb, návštěvy rozličných míst fermentem pro tvé zápisy, které, patrně následně, ještě cizeluješ?

Procházky považuji rovněž za součást poetiky – jednak si na nich zapisuji terénní poznámky do pochůzkového zápisníčku, který mám vždycky po ruce v batohu, a jednak se za chůze odreagovávám od sedavého způsob psaní a píšu nepřímo – moje zadýchané podvědomí mimoděk píše za mě.

Minulá otázka mě přivádí k všetečnému dotazu – ke tvé „dílně“: jak tvé básnické texty vznikají?

Báseň u mě vzniká tak, že k první poznámce přidám druhou, třetí… a zkouším, jak to zní, jak to vypadá vytištěné. Je to proces formulování, pročítání a přepisování – znova a znova, až vznikne významovo-akusticko-optická spojitost, tedy básnický text. Jinými slovy – tak dlouho chodím se džbánem pro vodu, až přinesu víno.