Když člověk přestane zpívat, znejistí. V romských písních je smutek, bolest, ale i radost, myslí si Ida Kelarová
Znovu objevit hlas a zpívat autenticky, ne akademicky, to je motto zpěvačky Idy Kelarové. Sbormistryně, pedagožka a dirigentka je dcerou muzikanta Kolomana Bitta a přes maminku má své kořeny i na Slovácku.
Čerstvá držitelka vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti kultury, výchovy a školství, založila pěvecký sbor Čhavorenge (v překladu ‚dětem‘), ve kterém se věnuje romským dětem a mládeži.
Čtěte také
„Každý den na tatínka myslím, mám ho v srdci,“ vyznává se ze silného citového pouta Kelarová. Právě on ji přivedl ke hře na klavír i violoncello. „Byl to můj největší posluchač a byl svědkem toho, jak se zdokonaluju,“ vzpomíná.
K samotnému zpěvu se dostala až v Anglii, kam emigrovala. „První koncert byl zlomový, byl po smrti táty a já šla ke klavíru poprvé v životě sama. Romské písně jsou emotivní a dnes už je lektorka zpěvu používá pro otevření hlasu účastníků kurzů. „V romských písních je nejen smutek, ale i bolest a radost,“ doplňuje Kelarová.
Romským dětem se Ida Kelarová věnuje už 30 let. „Romské děti by potřebovaly více vzdělání a ty neromské zase víc emocí. A tyhle dva světy spojuju,“ vysvětluje pedagožka.
Jaké pro ni bylo přebírat ocenění z rukou prezidenta? Jak motivuje romské děti a mládež ke zpěvu? Čím začínají setkání zájemců o zpěv, které s úspěchem organizuje už desítky let? A poslouchá své vlastní písně? Dozvíte se v Apetýtu!
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
