Jak tvoří básnířka Tereza Bínová? Já si spíš sedám a nutím se psát, přiznává

7. září 2021

V nakladatelství Host v Brně jsem se sešel s mladou brněnskou básnířkou Terezou Bínovou, abychom mluvili o její poezii, inspiracích i nevšedním způsobu tvorby.

Pamatuji si na své první setkání s poezií Terezy Bínové. Bylo to na autorském čtení, které se konalo na půdě Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a kromě básnířky Bínové byl hostem i její nynější manžel Radek Štěpánek. Večerem tehdy provázel Miroslav Chocholatý, mimo jiné šéfredaktor literární revue Weles, a Petr Kamenický, vyučující na katedře výtvarné výchovy, kde autorka několik let studovala.

Vedle těchto osobností až úplně v rohu u stěny seděla zdánlivě nevýrazná mladá autorka. Ovšem když na ni konečně přišla řada a začala číst své verše ze sbírky Mezera je prázdné místo, žasl jsem.

Dosavadní dílo

Ve svých básních krátkého formátu dokázala obratně zachytit prchavost okamžiku a naproti tomu poukázat na prožitek ryzí přítomnosti. Prchavost okamžiku přibližuje velmi civilně na každodenních činnostech, zároveň zde autorka připomíná lidskou zaslepenost každodenní rutinou.

Ještě v době svých studií psychologie na Masarykově univerzitě Tereza Bínová debutovala s úspěšnou básnickou sbírkou Souborná zkouška. Už zde se věnovala básním krátkého formátu, přičemž při tvorbě této sbírky vycházela ze svých skript k semestrální zkoušce a zároveň si sama stanovila pravidla, kterými se při psaní básní řídila.

O dva roky později navázala svým beletristickým dílem Pan Bína, v němž vzpomínala na svého dědečka, kterého sama nikdy nepoznala. Tuto knihu autorka dokonce doprovodila vlastními linoryty. Autorčiným třetím a dosud posledním tvůrčím počinem byla již zmíněná básnická sbírka Mezera je prázdné místo.

Básnířce Tereze Bínové rozhodně nepřísluší pozice nevýrazné mladé autorky sedící v rohu ve stínu známějších osobností, protože svým dílem a nevšedním způsobem tvorby dokáže velmi výrazně vyniknout.

Vraťme se úplně k tvůrčím začátkům Terezy Bínové. Kdy poprvé začala psát básně?

„Úplně první básně jsem napsala někdy kolem deseti let. Bylo to v reakci na autorské čtení, na které mě vzali rodiče, a byla jsem z toho úplně nadšená. A pamatuju si, že jsme pak jeli na dovolenou do Chorvatska a tam jsem napsala takové monumentální básničky o moři. A vím, že jsem to tehdy četla mojí mamince a ona mi řekla, že je to strašně patetické, což byla naprostá pravda. Ale myslím si, že to byly tehdy takové první pokusy,“ vzpomíná se smíchem básnířka.

Jakým způsobem autorka píše? Čeká spíše na inspirativní chvilku, nebo naopak sedne a donutí se psát?

„Já si spíš sedám a nutím se psát. Samozřejmě nějaká inspirace přichází, ale to je jen záblesk na začátku. Já mám tvorbu spíš vydřenou ve smyslu metodické práce,“ přiznává. „Musím si vyhradit čas, sedám si k tomu za stůl a soustředěně píšu. Když vymyslím, na čem budu pracovat, tak potom je to už, jako když chodím do práce.“

Autorka vystudovala psychologii a už během studií napsala sbírku Souborná zkouška, při jejímž psaní se řídila určitými pravidly.

„Ta pravidla už si úplně přesně nepamatuju, ale vím, proč jsem si je zadala,“ vysvětluje básnířka svůj nevšední způsob tvorby. „Úplně na začátku byl nápad vytvořit básně na základě mých studijních textů. Vzniklo to tak, že jsem si četla texty na soubornou zkoušku, učila jsem se nahlas a všimla jsem si, že občas když říkám ta slova za sebou, tak to zní pěkně nebo nějak bizarně. Tak jsem si říkala, že by bylo dobré to nějak využít, ale zároveň mi to připadalo bezbřehé. Nevěděla jsem, jak na to. Vytvořila jsem si tedy určitou metodu a pravidla. Například, že musím v textu vždy pokračovat dál, nesmím se vracet, musím používat původní tvary slov, jak jsou napsané v textu a tak dále. Pravidla mi vlastně uzavřela tu bezbřehost.“

Jak sbírka Souborná zkouška, tak i Mezera je prázdné místo obsahují básně poměrně krátkého formátu. Má básnířka nějaké autory, kteří ji inspirovali v tomto způsobu psaní?

„Když jsem studovala výtvarku, nebo i předtím, mě zajímali čeští konceptualisté, ani ne básníci, ale spíše výtvarníci, například Valoch, Kovanda. A přijde mi, že oni s tou zkratkou také nějak pracují, takže tohle mě určitě oslovovalo. Oslovoval mě také minimalismus v hudbě i ve výtvarném umění. Je to estetika nebo způsob vyjadřování, který je mi blízký, a tím pádem tak i píšu, vybírám si takové věci, obklopuji se jimi,“ argumentuje básnířka.

Měla autorka nějaké inspirační zdroje při psaní své poslední sbírky Mezera je prázdné místo?

„Zajímal mě v té době čas a jeho pomíjení. Ten okamžik, který netrvá. A už ve chvíli, kdy něco píšu, to zůstává za mnou, už to pomíjí. To mě zajímá vlastně doteď. Když je třeba autorské čtení a já nebo někdo jiný čte nějaký text, tak to, o čem čte, se už vztahuje k minulé chvíli. K něčemu, co už bylo. A teď se s posluchačstvem nacházíme v novém jedinečném kontextu,“ vysvětluje autorka.

Tereza Bínová kromě psychologie vystudovala také výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě. Zároveň loni ilustrovala knihu Velké obcování svého manžela Radka Štěpánka. Mělo studium výtvarné výchovy vliv na její dráhu ilustrátorky?

„Určitě ano, něco jsem se tam technicky naučila, přimělo mě to se tomu systematičtěji věnovat a s tím jsem tam vlastně šla studovat. Nechtěla jsem být učitelkou výtvarné výchovy, byť si myslím, že by to bylo hrozně hezké, ale pro mě bylo primární studium psychologie. Výtvarku jsem šla studovat víceméně pro radost a taky proto, aby mě to trošku postrčilo k současné části mého života, což se povedlo.“

autor: Marcel Peterka
Spustit audio

Související