Erika Bezdíčková: O knize Královské děti a zkušenosti s blouděním Evropou. Poslechněte si rozhovor

Erika Bezdíčková
Erika Bezdíčková

Erika Bezdíčková, autorka knihy Moje dlouhé mlčení, rozhlasová redaktorka, překladatelka a tlumočnice, objevila na Lipském knižním veletrhu knihu německého spisovatele Reinharda Kaisera Královské děti a přeložila ji do češtiny. Název knihy odkazuje na německou baladu ze 17. století.

Královskými dětmi jsou v knize dva zamilovaní lidé, židovský mladík Rudolf Kaufmann z Královce a švédská dívka Ingeborg Magnussonová ze Stockholmu, kteří se seznámili ve 30. letech 20. století. Kateřina Szczepaniková se Eriky Bezdíčkové zeptala, o čem kniha vypráví?

„Je to velká tragédie nesmírně nadaného muže, který byl zaměstnaný na univerzitě v Greifswaldu, kde taky byla uveřejněna jeho doktorská práce v geologicko-paleontologickém ústavu o trilobitech. Nicméně přišly norimberské zákony, on byl z ústavu propuštěn a zůstal bez jakékoliv možnosti zaměstnání. Měl určitě trochu dobrodružnou povahu a odebral se do Boloně, kde využil toho, že měl fotoaparát, který už tehdy měl určitou automatiku. Nechal se zaměstnat ve fotoateliéru. V Boloni čekal na příjezd svého švagra a  sestry, kteří s sebou přivezli milou dívku, o které řekli, že je to jejich prázdninová známost. Tak se setkal Rudolf Kaufmann a Ingeborg Magnussonová. Pak se potkali na Gotlandu, protože v té době nebyl problém, aby Inge přijela ze Stockholmu za ním, a ta láska nabyla obrovských rozměrů. Svědectvím toho jsou dopisy, které Rudolf Inge píše. Samozřejmě neměl finanční prostředky, byl Žid a zaměstnání nemohl žádné získat.“      

Dopisy Rudolfa Kaufmanna

V pořadu zazní  ukázky dopisů, které Rudolf Kaufmann psal Ingeborg Magnussonové. Vyjadřuje v nich své city, a zároveň rozvažuje, jak dobové okolnosti fatálně zasahují do jeho života a ovlivňují vnímání sebe sama:

„Často zvažuji cestu svou i ostatních, kteří se vracejí k židovství, ať už ze své nebo z cizí vůle. Hodně o tom přemýšlím, protože východisko pro svůj život spatřuji v židovství. Je to starý, předurčený osud a ten na mě dnes doléhá. Tušil jsem o tom něco dřív? Byl jsem stejný člověk jako ostatní, cítil jsem se být Němcem jako mí kamarádi. Vlastně mě to ani nezajímalo. Zajímal jsem se o kameny, přírodu, sport, umění, trochu také o ženy, ale ne o osudy jiných lidí. (...) Dnes mi je, jako bych byl životem i osudem kvůli své krvi úzce svázán se skupinou, ke které patřím, aniž jsem to věděl. Vzpírání se osudu mi není nic platné. Ach, Inge, proč každý člověk, když se narodí, musí být zařazen do určité škatulky? Rasovým a všem podobným otázkám jsem se dřív jen smál. Jsou ale vážné, protože je osud takovými učinil. Jak ale může vypadat naše budoucnost? Mimo židovství už pro sebe nevidím žádné možnosti. Je možné, abychom se my dva mohli spojit? Posuzování rasy existuje tady  ̶  stejně jako kdekoli jinde. Jde o věci, o kterých jsem zatím tak málo přemýšlel a které mě v poslední době najednou tolik tísní. Inge, vidím, jak se Ti do očí derou slzy, když čteš moje řádky. U mě je to stejné. Přesto nemůžeme před tím vším zavírat oči.“

Být uprchlíkem

Životní příběh Rudolfa Kaufmanna je jedním z mnoha válečných osudů, a zároveň v sobě nese  mytické prvky. Hrdina prožívá nenaplněnou lásku, postupně poznává a přijímá vlastní identitu, překonává těžké překážky a marně hledá útočiště. Kvůli banální avantýře s německou vdovou je obviněn z porušení zákona. Následoval proces a uvěznění. Po propuštění z vězení hledá Rudolf Kaufmann bezpečné místo k životu a nakonec utíká do Litvy. Zdá se, že v tehdejší době nebylo pro Rudolfa Kaufmanna na světě místo, kam by se mohl uchýlit. Ani v Litvě se nemohl naplno věnovat své odborné práci.

Erika Bezdíčková prožila také na konci druhé světové války bloudění zničenou Evropou a v pořadu vzpomíná na tehdejší pocity opuštěnosti a osamocenosti. „Být uprchlíkem je niterně obtížné,“ říká Erika Bezdíčková.                                           

Shody náhod

V životě Rudolfa Kaufmanna měly zvláštní význam různé shody okolností. Tragickou náhodou  ho v Litvě v roce 1941 poznal německý voják z rodného města a Rudolfa Kaufmanna zastřelil.

U objevení Kaufmannových dopisů, ze kterých spisovatel Reinhard Kaiser připravil knihu Královské děti, stála také náhoda. Erika Bezdíčková o ní vypráví: „Pan Kaiser šel jednoho dne na filatelistickou aukci, protože se zajímal o známky a věnoval tomu velkou pozornost. Když spatřil štůček dopisů opatřený známkami, pojala ho veliká zvědavost, kdo mohl dát do aukce obálky i obsahem. V té aukci si balíček koupil. Měl ještě jednoho protivníka, který měl zhruba stejný zájem. Nicméně štůček získal a s ním i obsah dopisů, ze kterých posléze zjistil celý příběh, který potom napsal.“