Čím víc se hudba zakazuje, tím víc je interpret žádaný, říká autorka knihy Hendrixova kytara

24. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy spisovatelka Kateřina Dubská
0:00
/
0:00

Jeden muž, jedna kytara a jedno (nejen) socialistické Československo. Podnázev nové knihy Kateřiny Dubské Hendrixova kytara podle ní zcela vystihuje její leitmotiv.

Díky psaní této knihy vlastně přežila celý minulý rok poznamenaný covidovými restrikcemi. „Mohla jsem psát, a když píšu, mám vlastně takovou dobrovolnou karanténu,“ svěřila se autorka v pořadu Apetýt.

Psaní knih je podle Dubské osamělé povolání, a pokud píše, je to s ní pro její nebližší okolí velmi náročné, poněvadž potřebuje absolutní klid. Napsala například knihy Člověk Gabriel, Dcery či Z kopce do kopce.

Kniha Hendrixova kytara líčí osudy nadaného muzikanta, který se sice narodil pod šťastnou hvězdou, ale bohužel pro něj vyrůstal v Československu 70. let, kdy panovala nejtužší normalizace. V té době byla v našich končinách rocková hudba naprosto nechtěným jevem a tehdejší komunistický režim se ji snažil potírat nejrůznějšími příkořími.

„Kdo chtěl hrát v 70. letech rock, měl automaticky problém, postihy, zákazy, přehrávky před předem zaujatou komisí. A i když jste náhodou prošli, nikdy nebylo jisté, že vůbec budete hrát. To si dnešní muzikanti nedokážou představit,“ líčí Kateřina Dubská. K napsání knihy ji prvotně inspiroval právě příběh Hendrixovy kytary – jediné, která se nachází na našem území.

Také poukazuje na zajímavou pravidelnost spojenou s vývojem a fungováním rockových kapel. „Na někoho zkrátka přijde hudba, hraje na všechno možné, pak potká podobně ‚postižené‘ lidi, dá se dohromady kapela, která začne hrát po garážích a barech. Objeví ji nějaký manažer, zkrátka se škrábou na hudební Olymp a až jsou nahoře, začnou problémy. Někdo to přežije, někdo ne.“

The Beatles

Setkání s brouky

Sama poslouchá kvalitní hudbu, která má co říct i třeba po 40 letech. Vyrůstala na Martě Kubišové, ale šok pro ni znamenalo seznámení s Beatles. „Tehdy jsem byla u babičky na prázdninách a vnučka sousedky mi pustila na desce Yesterday od Beatles. Byl to pro mě šok. V rádiu se něco takového vůbec nehrálo. Nutila jsem ji, aby mi písničku pouštěla pořád dokola, až se naštvala a už mě k nim nikdy nepozvala,“ směje se Kateřina Dubská.

Uvěřitelné dialogy

Při psaní spolupracovala s odborným poradcem, neboť v knize hraje hudba důležitou roli. Nejen ohledně hudebních nástrojů a technických věcí, ale také proto, aby vyzněly věrohodně dialogy mezi členy kapely, což jsou muži. Ženy se baví úplně jiným způsobem a také jinak myslí, tak aby byly mužské postavy pro čtenáře uvěřitelné.

„Umění a hudba především se nedá zakázat. Čím víc se bigbít zakazoval, tím víc ho lidé chtěli a vždycky se ke své hudbě dostali. Je to jako přehrada, která nejdřív proteče a pak se celá protrhne.“

A životní krédo Kateřiny Dubské? „Měla jsem jich v životě víc, třeba ‚Co tě nezabije, to tě posílí!‘ Ale teď se můj život nejvíc podobá plavbě po klidné mořské hladině s občasnými vlnkami a řídím se proto heslem ‚Vše pomine‘,“ vysvětluje jedna z našich nejúspěšnějších současných spisovatelek.

autor: Jarka Eliášová | zdroj:
Spustit audio