Zpívání z pastvin

Sotva se děcko dovedlo ubránit houserovi, mohlo s proutkem za humny hlídat husu s housaty, dlouhé chvíle si krátilo všelijakými popěvky a rýmovačkami.

„Bičisko, liščisko, právo, prásk!“ Tak si opakovali mládežníci-kravaři při přechytávání rukojeti na bič. Střídáním pravé a levé ruky dochytali až na konec, a které heslo vyšlo na špičku, to určovalo kvalitu. Nejlepší prý bylo „prásk“.

Prvojarní výhon dobytka býval v době brzy po sv. Jiřím a byl spojen s obřady a parádou. Dobytek se poléval odvary z bylin, zdobil se červenými pentlemi proti uřknutí, práskalo se bičem, troubilo, halekalo. Zvířata doprovázela celá rodina. Večer se pasáček polil vodou, aby na pastvě neusínal. Slavnostně se dobytek zdobil také na letnice, mládežníci napletli věnce a ozdobili kravám rohy. Nejen ve Slezsku se před svatým Duchem hnalo na pastvu o půlnoci – přijít mezi prvními bylo vyznamenáním, běda však poslednímu, toho označili za „záprtek, co smrdí na devatery hony.“

V pasteveckých písních je častou dvojicí kravička a její dívčí strážkyně. Děvče s kravičkou láskyplně promlouvá, oslovuje ji něžně – kravěnko, malenko… Radí jí, kde se dobře napít, prosí ji, ať nenadělá škody. Povoláním kravařky se některá děvčata zabývala od dětství až do vlastní svatby. Proto v kravařských písničkách často nalézáme milostný námět.

Kde pásly nablízku dvě i více kamarádky, ozývaly se krajinou „halekačky“. Kamarádky se přes několik vršků silným zpěvem a jucháním domlouvaly, někdy jen škádlily, zajímaly se, jak se té druhé daří, také si tím krátily čas.

Svatý Václav praví: „Pastevci, paste všady mimo košťálky a zelí” – to znamenalo, že se nemuselo ohlížet, kde je čí pozemek, vypásalo se všude. Dělaly se společné ohníčky, pekly brambory, šneci, raci, kravaři kouřili z kaštanových dýmek bramborovou nať.