Písně polí, luk a strání

Tedy písně vážící se k práci se senem – k hrabáním, sušení, stahování sena, ukládání na kopy. Takové trávnice se zpívaly o pauze či cestou domů. Svojí intenzitou, vysoko položeným hlasem patří především na horské louky, polany a poloniny. Často je uvozuje či protkává juchání.

K zvukům  krajiny patřily jedny z nejzajímavějších hudebních útvarů – halekačky, helekačky, hojakačky. Všechny tyto názvy znamenají vlastně to samé, jen jsou odvozey od růzých zvolání – „Ja, helelo, helelo, Já na ťa halekám, Hoja, hoja“. Jsou to krátké zpěvné rozhovory mezi dvěma pastýřkami, kamarádkami, které se ocitají jedna na jednom vršku, druhá na jiném. Typicky patří halekačky také do repertoáru dětských pastýřů, kteří ráno vyháněli na pastvu a k večeru se vraceli domů. Halekáním se domlouvali na praktických věcech nebo se škádlili.

Kde se ještě kosí

Tyto druhy písní se už pomalu z krajiny vytratily, ale ne docela. Stále existuje mnoho nadšenců, kteří se scházejí a po vzoru našich předků berou kosy a hrabě, někteří dokonce v krojích a především se zpěvy. Za mnohé jmenujme měření koseckých dovedností na akci Písně kosecké v Buchlovicích, horňácké kosení na loukách Malé Vrbky, Sečení lóke ve Velké Bystřici. Kosí se a zpívá již několik červnových rán dokonce i v pražské královské oboře Stromovka, do okolí Valašských Klobouk se jezdí neuvěřitelných 40 let na dvoutýdenní kosení.

Jaká krása to je, když místo hlučné sekačky jen sviští kosa a po několika letech takového něžného sekání se louka zbarví lučními květy, a to i z řad vzácných orchidejí a bodláků.